Už přes týden sledujeme ve zpravodajství brutální záběry teroristického barbarství ze strany palestinské organizace Hamás. A čerstvě i odvetné akce ze strany izraelské armády. Hamás svojí brutalitou překvapil i ty, kteří si o něm nedělali žádné iluze. Pojďme se pokusit základně zorientovat v tom, co se v Izraeli děje a proč by nás to mělo zajímat.
Co se poslední týden stalo a jak je to významné?
V sobotu 7. října pronikli útočníci Hamás na izraelské území a započalo brutální vraždění civilního obyvatelstva. Izrael od té doby zaznamenal více než 1400 obětí, více než 4100 lidí bylo zraněno a další stovky obyvatel bylo uneseno.
Mezi oběťmi Izraele je převážně civilní obyvatelstvo včetně mnoha malých dětí a žen. Míra brutality byla nevídaná i v dnešním otrlém světě. Rozsah a brutalita Hamásu během posledního týdne nesnese srovnání s teroristickými útoky a počínáním, které pro nás donedávna bylo vrcholem barbarství.
V rámci obranné a odvetné činnosti zemřelo blíže nespecifikovaný počet několika tisíc Palestinců. Zejména pak v pásmu Gazy.
Izrael a celý západní svět má rozsáhlé zkušenosti s islámským terorismem. Většina z nás si islámský teror spojuje hlavně s útoky v USA 11. září, které byly tak silné, protože u nich zemřelo necelé tři tisícovky lidí ale také hlavně proto, že to byl bezprecedentní útok na vojensky nejmocnější stát na světě přímo do středu jeho moci. Bylo to symbolické ponížení rivala. Jistě si někteří z nás vzpomenou na to, jak významná část obyvatel Blízkého východu slavila tento teroristický útok. A řada z nich možná snila o tom, že se jim jednoho dne možná podaří také takový „teroristický úspěch“.
V kontextu počtu obětí, míře brutality, a především vlivu na území a obyvatele státu, který se stal obětí teroristického útoku, události posledního týdne nesnesou srovnání s žádným teroristickým činem posledních desetiletí. Jakkoliv byly brutální útoky teroristů např. ve Francii – Charlie Hebdo, listopad 2015 v Paříži nebo v den Pádu Bastilly 2016 v Nice, tak události posledních dnů nesnesou rozsahem a brutalitou srovnání.
Jedná se o jeden z nejvýznamnějších teroristických útoků v moderní historii. To je zcela bez debaty. A pro Izrael je to pak zcela šokující rozsah teroru. A to se bavíme o zemi, kde terorismus má bohatou historii. Do 7. října však nenastal žádný teroristický útok za celou historii Izraele na jeho obyvatelstvo, který by měl více než 38 obětí. A najednou zde máte události 7. října 2023, kdy jen na jednom hudebním festivalu Re´im zemře přes 260 civilistů…Plus ještě ten den zemřou další stovky civilních obyvatel na dalších místech. A to se bavíme jen o prvním dnu současného teroru.
Teror Hamásu ovšem není směřován jen vůči Izraeli ale také z velké části proti vlastnímu obyvatelstvu. Jedním z klíčových aspektů boje této skupiny je maximalizovat ztráty civilního obyvatelstva na straně Palestinců ve snaze získat co největší sympatie pro svůj boj v zahraničí a vytvořit dojem, že se jedná o boj, kde obě strany bojují stejnými prostředky.
O co vlastně jde?
Historie izraelsko-arabského konfliktu je nesmírně dlouhá a složitá. V zásadě se dá říct, že většina arabských zemí nese silně nelibě už samotnou existenci státu Izrael a řada z nich donedávna dělala vše pro to, aby Izrael vůbec neexistoval. Zpochybňováno je víceméně vše. Izrael podle Arabů vůbec neměl nikdy vzniknout. Do určité míry je lze chápat, ale situace není tak jednoduchá, aby bylo snadné říct, kdo je v právu. Pravda je taková, že Židé na tomto území žili vždy, ale zároveň je pravda také to, že až sionistické hnutí v 19. století a zejména pak v první polovině 20. století vedlo k tomu, že se znovu významně osídlilo Židy. Vznik státu Izrael byl po 2. světové válce významně podpořen USA, Sovětským svazem a další řadou evropských zemí, státy Jižní Ameriky nebo Austrálie. Na druhou stranu od samého počátku silně protestovaly arabské státy, které navíc podporovaly další země s významnými muslimskými menšinami, jako jsou Turecko, Irán, Indie, Afghánistán nebo Pákistán. Izrael musel čelit po dobu prvních 30 let své existence vojenským útokům ze strany arabských států. Oficiálně víceméně od všech, avšak nejvíce od Egypta, Sýrie, Libanonu a Jordánska. Vojensky dokázal svou pozici vůči těmto státům ustát a zvítězit hned ve čtyřech velkých válkách – při samotném vzniku Izraele v roce 1948, během Suezské krize v roce 1956, v rámci Šestidenní války v roce 1967 a Jomkippurské válce v roce 1973. Tato vojenská vítězství vedla k tomu, že se Izraeli podařilo kontrolovat ještě větší území než ta, na která měl nárok v rámci rozhodnutí OSN v roce 1947.
Primárně se jedná o kontrolu nad územími Sinajského poloostrova, Jižním Libanonem, Golanskými výšinami, Západním břehem Jordánu, Východním Jeruzalémem a pásmem Gaza. Sinajský poloostrov již není předmětem sporu. S Egyptem má Izrael vztahy relativně urovnané. Zejména díky mírovým dohodám z roku 1978 v Camp Davidu. Jižní Libanon již okupován není od roku 2000. Tato dvě území nevnímá Izrael jako součást svého územního nároku a operoval s nimi pouze z vojensko-strategického hlediska v rámci své obrany. Trochu jiný případ jsou Golanské výšiny, které kontroluje Izrael od konce Šestidenní války a které považuje za své území. A žijí zde i izraelští osadníci. Za své území stejně tak považuje Izrael Východní Jeruzalém. Ten rovněž kontroluje od roku 1967. Pak zde máme tzv. Západní břeh. To je velká část území, které kontroluje Izrael rovněž od konce Šestidenní války. Na takto velkém území žijí židovští obyvatelé v zóně C, která ovšem tvoří většinu území a dělá z palestinských území enklávy. A pak zde máme pásmo Gaza, které Izrael za své území nepovažuje.
Kontrolu má Izrael nad Golanskými výšinami, Východním Jeruzalémem a částí Západního břehu Jordánu. Palestinská samospráva kontroluje část Západního břehu a radikální hnutí Hamás zase má kontrolu nad pásmem Gaza.
Částí světa uznaný stát Palestina si pak nárokuje území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzalému i pásma Gazy. Defacto velmi podobně jako byl plán OSN v roce 1947. Většina států, která Palestinu uznala, tak učinila v roce 1988, což je značně dlouhá doba nazpět a od té doby se mnohé změnilo. Zásadní problém je v tom, že ani sami Palestinci nejsou jednotní v tom, čeho chtějí dosáhnout, ani v tom, jakými prostředky toho chtějí dosáhnout. Palestinci z Gazy, které vede Hamás, zdaleka nejsou v jednotě s těmi, kteří žijí na Západním břehu Jordánu. Dokonce se dá říct, že mezi nimi je značná rivalita, protože formálně Gazané spadají pod Ramaláh v Západním břehu. Palestince v Západním břehu primárně reprezentuje Palestinská samospráva/Stát Palestina (podle toho, jestli uznáváte nebo neuznáváte stát Palestina) a Mahmud Abbás, který je nástupcem Jásira Arafata už od roku 2005. Tedy představitel organizace Fatah, která původně byla spojena s násilím a terorem také, ale která ho již jako svůj nástroj oficiálně nevyužívá. Abbás je mezinárodně akceptovaný politik, se kterým udržují politické kontakty velké váhy světové politiky, včetně Macrona, Scholze, Erdogana a samozřejmě i Američanů vč. Bílého domu. Nemluvě o tom, že udržuje diplomatický styk s arabským světem. V případě hnutí Hamás o něčem takovém nemůže být řeč, protože to je vnímáno jako politicko-teroristická organizace.
Z pohledu politického je ale Hamás aktivní i v Západním břehu. Nejen v pásmu Gaza. Formálně má Hamás politickou většinu a Fatáh je v opozici, nicméně poslední volby v Palestinské samosprávě se odehrály v roce 2006. Tedy o nějaké demokracii nemůže být řeč. Palestinská samospráva kontroluje palestinské enklávy v Západním břehu, ale Hamás má zase pod kontrolou pásmo Gazy.
Západní břeh je problematickou záležitostí také. Zóna C, kde se nachází Židé obsahuje pouze asi 4 % Palestinců ze Západního břehu, ovšem je to 61 % plochy území. A tak 96 % Palestinců ze Západního břehu musí žít asi na 39 % plochy tohoto území.
Gaza pak má na 365 km2 asi 2,37 milionu obyvatel, což představuje hustotu zalidnění kolem 6500 obyvatel na km2 (pro srovnání Londýn má 5600 obyvatel na km2).
Umírnění Palestinci chtějí uznání státu Palestina a kompletní samosprávnou kontrolu nad svým územím. Naopak radikální chtějí zničení státu Izrael v jeho samotných základech.
Ostatní muslimské státy
Řada zemí na Blízkém východě je velmi nefunkčních. Existuje v nich mnoho problémů a velké sociální napětí. Z tohoto napětí je viněna z velké části koalice USA-Izrael-Západní Evropa, kterým mnozí dávají za vinu svou životní úroveň. Proto se v řadě zemí rekrutují bojovníci proti Izraeli.
Egypt byl dlouho nejvážnější soupeř pro Izrael. To již velmi dlouhou dobu neplatí. Naopak se dá říct, že Egypt je do určité míry spojenec Izraele. Z Egypta pochází podstatná část palestinských radikálů a Egypt vnímá pro svojí vnitřní bezpečnost jako hrozbu zejména Hamás. Pásmo Gazy rozhodně není území, o které by Egypt stál. Egypt kontroluje Sinajský poloostrov, v zásadě nemá žádné územní nároky na Izrael. A sekularizovaná egyptská společnost v zásadě o nějaký hluboký náboženský konflikt s Židy v Izraeli nestojí.
Sýrie je země, která má obrovské množství svých vlastních problémů. Syrská vláda ani nekontroluje své vlastní území. Izrael pro ni v tuto chvíli není a ani nemůže být prioritou, protože zemi zmítá již 12 let trvající občanská válka, při které zemřelo již přes 600 tisíc lidí a která vedla k více než 6,6 milionu uprchlíků.
Jordánsko bojuje s obrovským přívalem uprchlíků. A to jak z Palestiny, tak z dalších zemí v souvislosti s mnoha válečnými konflikty, které se na Blízkém východě odehrávaly. Za posledních 30 let má Jordánsko přibližně 3násobnou populaci. Jednoznačně je v zájmu Jordánska klid a neeskalace problémů. Tato převážně sunitská země musí čelit tomu, že tam přicházejí lidé s jiným vyznáním a potenciálně to generuje mnoho problémů. Součástí populace Jordánska je významné množství Syřanů, Egypťanů, Palestinců, Iráčanů, Jemenců nebo Libyjců.
Libanon je rovněž stát, který je v obrovském rozvratu. Dlouho trvající občanská válka, ve které se angažoval i Izrael, mezi křesťany a různými frakcemi muslimů stát zcela destabilizovala. Z velké části velkým přílivem uprchlíků z Palestiny a následně v posledních letech ze Sýrie. Libanon sám je velmi rozdělenou společností, která nemá sílu se postavit na odpor Izraeli. Výjimkou je v tomto směru hnutí Hizballáh, které je součástí Libanonského parlamentu a které je podporováno iránskými šíity a velice aktivní v agresivitě vůči Izraeli.
Irák je země rovněž velmi silně destabilizovaná po pádu Saddáma Husajna a nepředstavuje politickou sílu, která by byla schopná aktivně zasáhnout proti Izraeli. Ale vzhledem k tomu, že je to země velmi nestabilní, tak představuje potenciální zdroj bojovníků proti Izraeli a obrovský prvek nestability v celém regionu.
Saúdská Arábie dnes představuje spojence USA na Blízkém východě. A tak nemůže otevřeně zasahovat proti Izraeli. Dokonce existovala významná snaha a sblížení s Izraelem. Vládce Saúdské Arábie Mohamed bin Salman má bezpochyby snahu upevňovat svou vlastní moc a společnost čím dál více sekularizovat. Zájem jeho režimu je nezpůsobit další islámskou revoluci jako byla ta, která zbavila moci Rezu Pahlavího v Iránu. Proto musí řadu změn podnikat postupně, opatrně a postupně upevňovat svou diktátorskou moc. V zájmu Saúdské Arábie zřejmě není zničení Izraele. To by znamenalo výrazné poškození vztahů s USA, což rozhodně není v zájmu této země. Saúdská Arábie chce mít přístup k americkým technologiím, včetně těch vojenských. Zároveň si Saúdové již velmi zvykli užívat si svého bohatství zejména v Evropě a USA. Saúdská Arábie navíc má ambici přetvořit svou ekonomiku tak, aby byla výrazně méně závislá na ropě. A také přilákat turisty. Na druhou stranu určitá míra nestability na Blízkém východě Saúdům vyhovuje, zvláště pokud to vede k oslabení moci jejich rivalů v Teheránu a k růstu cen ropy.
Iránská šíitská teokracie má zájem na růstu svého vlivu na Blízkém východě. Nestabilní části Blízkého východu pro ni představují potenciální území, kde může získávat vliv. Hlavní zájmy má zejména v Iráku, ale i hnutí Hizballáh je nástrojem, jak posílit vliv Teheránu. Jenomže Irán nemůže mít ambici proti Izraeli nějak výrazněji zasáhnout. Irán nepochybně nemá problém finančně podporovat hnutí Hamás a komplikovat život Izraeli a USA v rámci svých velkých zájmů.
Kapitolou samou o sobě je Turecko. Tato země, kde žije řádově 80 milionů muslimů, kteří tvoří 90 %+ populace, samozřejmě těžko hledá sympatie s Izraelem, ale zase na druhou stranu je tato společnost částečně sekularizovaná a částečně jí lze řadit do našeho světa už jen kvůli členství v NATO. Na druhou stranu víme, že současný politický režim v Turecku není úplně snadným spojencem. Ale může být určitým prvkem, který bude mít možnost konflikt deeskalovat. Samozřejmě výměnou za to, že se vyjde vstříc Turecku v jeho otázkách, což jsou hlavně Kurdové.
Izraelské postoje
Je jasné, že ve velmi složité pozici je samotná domácí izraelská politická scéna. Jakkoliv se mohou Izraelci tvářit jako jednotní v okamžiku hluboké krize, tak situace je velmi složitá. A to hned z několika důvodů.
Střet konzervativců a zastánců míru je dlouhodobě problém. Radikálové nejsou jen na straně muslimů. Připomeňme si fakt, že tvůrce velkých mírových jednání na izraelské straně Jicchaka Rabina zavraždil radikální Žid kvůli jeho „příliš přátelským postojům“ vůči Arabům. A to navzdory tomu, že Jicchak Rabin rozhodně nebyl žádný „sluníčkář“ , kterých jsou plné filosofické fakulty na Západě, ale byl to muž, který strávil tři desítky let jako voják v jednotkách Hagana a IDF a který i během své politické kariéry dokázal tvrdě zakročit vůči Palestincům.
Zejména Benjamin Netanjahu se vymezoval vůči všem politikům ochotným hledat dohody s Palestinci ve snaze populisticky uchvacovat politickou moc v Izraeli. Rabin nebo Peres, kteří byli jeho političtí soupeři, byli jím a jeho stranou označováni za nacisty a extremisty. S tím souvisí i to, kde má být jasná priorita v otázkách palestinské bezpečnosti. Tedy zda mají primárně Izraelci řešit bezpečnost v Západním břehu nebo řešit problém s Hamásem v Gaze. Samozřejmě z Prahy se to mudruje, ale kritici Netanjahua poukazují na to, že se spíše soustředí na Westbank, namísto toho, aby zajistil dostatečnou bezpečnost proti radikálnějšímu Hamásu.
Velmi silná ekonomika Izraele dává obrovskou sílu, ovšem válka je finančně vyčerpávající. Izrael sice patří mezi země, které mají relativně nízké zadlužení, ale to neznamená, že mu nemůže brzo dojít ekonomicky dech. Zadlužení izraelské vlády je jen někde okolo 30 % HDP, což není moc. V absolutní výši dluží podobné částky, jako například Maďarsko, ačkoliv má mnohem silnější ekonomiku. Problém může nastat v okamžiku, kdy se budou cítit nějakým způsobem ohrožené zahraniční firmy.
Dosah raketových útoků Hamás dle agentury Reuters
O systému Iron Dome toho bylo v posledních dnech napsáno opravdu mnoho. A je to něco, co je bezpochyby skvělá technologie, která má řádově 85-90 % úspěšnost. Problém je v něčem úplně jiném. A to je extrémní nákladnost takového obranného systému. Zatímco rakety Hamásu či Hizbaláhu na severu stojí relativně málo, tak jedna raketa vypálená z Iron Dome stojí řádově 50 tisíc USD. Jednoduchá matematika je taková, že obrana 1000 vypálených raket palestinskými radikály znamená jen náklady na rakety na straně Izraele řádově 50 milionů USD. Proto taky Palestinci těch tisíce levných raket na Izrael pálí. Oni vědí, že jich řádově 90 % bude zneškodněno nebo nezasáhne cíl. Ale ekonomicky to Izrael bolí.
A teď vezměme v potaz fakt, že takový Hizbaláh má řádově 100 tisíc rakety připravených k odpálení. Kdyby je měl všechny likvidovat Iron Dome, tak jdou náklady někam k 5 mld. USD. Ale má vůbec Izrael tolik raket pro své obranné systémy? A co se stane, pokud by náhodou došly? Co se pak bude dít s izraelskou ekonomikou?
A jak to bude se ztrátami na životech dalších civilistů a vojáků? Jedna věc je likvidovat letecky cíle Hamásu v Gaze, a druhá je dojít si pro Hamás osobně bojem v extrémně náročném terénu. Krize s rukojmími je extrémně závažná. To vše může a pravděpodobně bude mít velké dopady na izraelskou veřejnost a politický vývoj.
Hamás sám válku nad Izraelem vyhrát nemůže, ale má tu moc ho velmi politicky destabilizovat v jeho vnitřní politice.
Vliv Západu na tento konflikt
Je jasné, že muslimové většinově nesympatizují s existencí Izraele jako takového. Minimálně ti, kteří své náboženství berou vážně. Důvody jsou pro evidentní. Izrael se rozprostírá na území, které je spojeno s islámskými svatými místy, zejména pak pokud jde o Jeruzalém. Arabské společnosti, které směřují k tomu být více sekulární a který více přijaly konzumní styl života, jsou tolerantnější. Tento trend jde napříč celým Blízkým východem.
Problém je ve značné části také v tom, jak se k celé věci staví evropské státy a také některé komunity v USA. V Evropě je stále zcela nevymýcený antisemitismus. Řada lidí věří na různá židovská mocenská spiknutí, což opírají o to, že někteří z Židů zastávají významné politické funkce. Zejména pak v USA, kde je to naprosto běžné a kde žije 6-12 milionů Židů podle úhlu pohledu, jak definujete příslušnost k tomuto národu. Když to porovnáme s počtem muslimů v USA, tak je to úplně jiná liga, protože těch je cca 3,4 milionu. Navíc jejich pozice ve společnosti je daleko horší než v případě amerických Židů. Vzhledem k tomu, že v samotném Izraeli žije 7 milionů Židů, to opravdu hraje velkou roli. USA jsou silně pro-izraelskou zemí. Je krajně nepravděpodobné, že by se na tom něco v dohledné době změnilo. Tyto vazby jsou extrémně silné a Izrael je jednoznačně největším spojencem pro USA na Blízkém východě. A to z mnoha důvodů. Jednak je to kulturní blízkost, demokratická sounáležitost, ekonomické propojení a opravdu velké množství Židů v USA s jejich vlivem na podobu americké společnosti. Izraelské technologické zázemí je obrovské. Pro Čecha absolutně nepředstavitelné. Kromě známých izraelských startupů mají v této zemi svá vývojová centra víceméně všechny významné světové technologické korporace. Těchto mezinárodně vlastněných vývojových center v Izraeli je více než 400, a velká část z nich je ovládána americkými společnostmi, ale nalezneme tam i zástupce největších německých, japonských nebo čínských firem. Své vývojové centrum tam má dokonce i česká Škoda Auto.
Je nepochybné, že pro americkou politiku je Izrael velmi důležitý. Izrael je klíčový spojenec. Politicky, ekonomicky, technologicky ale i vojensky. A to bez ohledu na to, kdo bude sedět v Bílém domě na začátku roku 2025. Tento vztah je v americké politice víceméně nedotknutelný a nikdo by si nedovolil ho zpochybňovat na významnější úrovni. To je také důvod, proč tolik blízkovýchodních muslimů nenávidí USA. Protože si toto velmi dobře uvědomují, čí jsou USA spojenec.
Trochu složitější je situace v Evropské unii. Tam to totiž rozhodně tak jednoduché není. Evropská unie nemá ani zdaleka jednotný postoj ve vztahu k Izraeli. Česká republika je územím, kde Židé historicky byli významně přítomní a speciálně Praha je pro Židy extrémně významné město. Zase můžeme primárně vycházet z toho, kdo v Evropě žije, v jaké množství. Ve Francii žije asi 5,7 milionů, což na její 67 milionovou populaci (necelých 9 %), je opravdu hodně. Židů je sice Francii také hodně, ale je to jen 0,75 milionu. Takže jsme si z velké části odpověděli, kde je větší šance získat francouzské voliče. Na druhou stranu Francie má extrémně bohatou zkušenost i islamistickými teroristickými útoky a obrovský problém s vnitřní bezpečností a velká část populace chce žít v klidu. Je nepochybné, že radikální islamisté postavili Francii do situace, že ta ví, že když se postaví jednoznačně na stranu Izraele, tak významně snižuje svou vlastní domácí bezpečnost. Od Francouzů nemůžeme čekat žádnou velkou podporu Izraele, a pokud ano, tak bude spíše velice opatrná.
V Německu žije řádově 4,5 milionu muslimů. To je asi 5,5 % populace. Sice je bezpečnostní situace v Německu významně lepší než ve Francii, ovšem i tak je zde vliv muslimských komunit nezanedbatelný. Proti tomu máte v Německu řádově 1,2 % Židů v populaci. Němci samozřejmě nemohou nikdy s ohledem na svou historii otevřeně vystupovat proti Izraeli. Oficiálně budou Izrael podporovat, navíc si jsou si vědomí svých vlastních bezpečnostních zájmů na svém území. Ale pro současnou německou geopolitiku to není téma. Byť německé firmy jsou silně spojené s Izraelem. Podpora Izraele určitě ano, ale taková, za kterou si toho Izrael moc nekoupí.
A můžeme pokračovat. 3 miliony muslimů žije v Itálii, 1,2 milionu ve Španělsku, přes 700 tisíc v Rakousku a také ve Švédsku, kolem 400 tisíc v Holandsku, přes 300 tisíc v Dánsku, bezmála 300 tisíc na Kypru, čtvrt milionu v Řecku…Průzkumy obyvatel ukazují, že v celé Evropské unii žije řádově 20 milionů muslimů. To je 6x více než v USA. Řada velkých měst EU má opravdu výraznou komunitu muslimů. Brusel má 25 % populaci tvořenou muslimy. V řadě větších francouzských měst je to mezi 10 a 20 %. To platí i o Belgii a Holandsku. Ale i třeba takový Berlín s 11 % je velmi významný. Zkrátka zastoupení muslimů v populaci EU je velmi významné. Češi si to prakticky neuvědomují, protože v naší zemi je Islám zcela okrajovým náboženstvím.
Z toho plyne evropská podpora Palestiny. Evropská unie se zavázala v letech 2021 až 2024 podpořit izraelská území částkou přibližně 1,2 mld. EUR. Od vzniku EU už to budou částky v řádu 15-20 mld. EUR. Bavíme se o podpoře Západního břehu Jordánu i pásma Gazy. EU primárně pomáhá se zajišťováním finančních prostředků pro zajištění infrastruktury. Ale faktem je, že tak z velké části řeší za Hamás nebo Fatáh starost o funkci státu jako takového. Zejména v případě Hamásu je to o tom, že ten pak má mnohem větší prostor na to se věnovat své teroristické činnosti namísto správy území, ke které byl formálně zvolen před mnoha lety, kdy se konaly poslední volby.
Nelze samozřejmě situaci zjednodušit do té míry, abychom řekli, že USA stojí na straně Izraele a Evropská unie na straně Palestinců. To v žádném případě. Ale spíše si musíme uvědomit, že Evropská unie má velmi negativní zkušenost s vnitřní bezpečností vyvolanou vlastními muslimskými menšinami a vazba na Izrael je v tomto případě spíše slabá. Navíc má dost starostí s vlastní bezpečnostní hrozbou. A v nemalé míře hraje roli také fakt, že v Evropě jsou další země s významnými muslimskými menšinami mimo EU. Velká Británie, Švýcarsko a zejména velká část Balkánu, kde muslimská otázka je rovněž nemálo třaskavá.
Rusko a Čína
Pro Rusko je situace v Izraeli extrémně výhodná. Důvod je jasný. A to je Ukrajina. Zatímco v USA panuje jednoznačná shoda na podpoře Izraele, tak v případě Ukrajiny to tak rozhodně není. Postoj republikánů se v tomto směru dá označit za mnohem méně ideologický než Bidenovy administrativy. Dalo by se říct, že zájmy Palestinců a Rusů se dočasně shodují. Palestincům bude vyhovovat, když se Evropa bude soustředit více na vlastní bezpečnostní hrozby související s Ukrajinou. A naopak Rusům by se náramně hodilo do krámu, kdyby USA výrazně ubrali na svém zájmu podporovat Ukrajinu.
A do toho zde máme ještě Turecko. Zemi, která je součástí NATO, která může NATO destabilizovat. Ideálně rozklížit do nějakého sváru. Nejednota zemí NATO v otázce podpory Izraele je také olej do ohýnku, který by z pohledu Rusů bylo vhodné nechat trochu rozhořet. Vysoká míra nestability na Blízkém východě je obrovským zdrojem problémů pro Evropu, což zase hraje do karet Rusům. Rusové potřebují u podporovatelů Ukrajiny vyvolat pocit zbytečnosti jejich úsilí podpory Ukrajiny. Rusové však umí mluvit i s Izraelci, protože mnoho Izraelců je rusko-židovského původu. Díky tomu, že Izrael má svoje starosti, tak ten není připraven zapojit se materiálně či politicky na Ukrajině. Zároveň blízkovýchodní otázka jsou pro Rusy i páky na Turecko nebo na Srbsko a také Irán, s kterým dokáží Rusové spolupracovat.
Čína je rovněž v pozici, že si může dovolit nečinit nic. Oficiálně to její problém vůbec není a neplete se do toho. Prakticky jí zcela vyhovuje koncentrace americké pozornosti hodně daleko od Tchaj-wanu na Blízkém východě a v Evropě. Znamená to, že její rival a překážka v čínských geopolitických ambicí musí tříštit síly někde jinde.
Možné geopolitické důsledky pro ČR
Blízkovýchodní konflikt v Izraeli je tu sice desítky let, ale jeho současná eskalace v zásadě nemá v posledních letech období.
Pro nás jako malou zemi, která je členem EU a NATO, to znamená potenciální rozklížení obou organizací. Zároveň to pro nás znamená posílení vlivu hlavní bezpečnostní hrozby pro naše zájmy – Ruska, které válčí pár set kilometrů nad našich hranic. Naše historicky silná vazba na Židy a Izrael představuje do určité míry i bezpečnostní hrozbu z pohledu islamistů, protože jsme v tomto světě vnímání jako přátelé Izraele, tedy soupeři zájmů Palestiny. Ačkoliv Československo oficiálně stát Palestina uznalo v roce 1988. To si naštěstí možná uvědomuje část méně radikálních islamistů.
Každopádně je evidentní, že konflikt na Ukrajině může být eskalací izraelsko-palestinské otázky výrazně oslaben na straně ukrajinské podpory. A to zejména ze strany USA. To by znamenalo výrazné zhoršení postavení Ukrajiny v tomto konfliktu. Případně posílení vazeb Ruska se zeměmi Blízkého východu – zejména Iránem a Tureckem.
Možné důsledky pro kapitálové trhy
Asi jasné je, že eskalace násilí v Izraeli zasáhne izraelské kapitálové trhy. Kapitalizace v Izraeli sídlících firem na akciovém trhu je řádově 300 mld. USD. Od začátku roku klesla hodnota akcií těchto firem asi o 14 %. Tento kapitálový trh čítá velké množství firem, které jsou rozprostřeny do průmyslu, informačních technologií, finančnictví nebo zdravotnického segmentu. Velká část těchto firem operuje globálně.
Dá se očekávat, že významnější eskalace konfliktu povede ke zvýšeným vládním výdajům, a tedy i nárůstu veřejného dluhu. Tedy čekejme umístění velké části dluhových cenných papírů. A troufám si tvrdit, že o tyto bondy bude zájem. Z hlediska globálního významu to však nemusí být zásadní.
Dobrá zpráva je konflikt zejména pro americkou společnost Raytheon, která mj. dodává rakety do systému Iron Dome. V jejích tržbách zvýšená poptávka ze strany Izraele při počtu raket, které potřebuje likvidovat, by mohla hrát velmi významnou roli. Její EV/EBITDA v úrovni 12,0 nebo PE v úrovni 14,9 a P/B na úrovni 1,5 se jeví jako celkem valuační hit. Právě segment Missiles & Defense v nedávné minulosti přinesl této korporaci značný nárůst tržeb.
Ale obecně je jasné, že zažívají velmi perspektivní časy všichni ti, kteří se věnují výrobě strojů na zabíjení či obraně proti nim.
Z hlediska vývoje cen ropy je jasné, že nestabilita cen na Blízkém východě nepřispívá jejich nízké hladině. Ale Izrael není území, které by úzce souviselo s těžbou ropy. Spíše to přináší nějakou geopolitickou nestabilitu do celého regionu, kde hrají své hry některé státy OPEC. Zejména pokud jde o Irán. Ovšem na cenu ropy mají bezpochyby jiné faktory větší vliv než samotné dění v Izraeli.
Obecně se dá říct, že eskalace konfliktu v Izraeli představuje další hrozbu pro mezinárodní spolupráci států, růst napětí mezi mocenskými bloky a také růst systematického rizika přítomného na kapitálových trzích obecně.
Zásadní může mít dopad situace na investice na realitním trhu v Izraeli. Existují významné finanční instituce, které na těchto trzích působí. Pochopitelně se jedná zejména o izraelské banky, ale na další investory do izraelských realit, které v některých lokacích patří mezi ty nejdražší na světě. V Tel Avivu se ceny bytů pohybují kolem 16-17 tisíci USD za m2. Nájmy v kancelářských budovách pak jsou řádově na 30 USD za m2 GLA. To je taky opravdu hodně například ve srovnání s Prahou. Jinými slovy izraelské nemovitosti mají kam padat ve své hodnotě, která je potenciálně ohrožena snížením bezpečnosti.
