Il padrone sedí pohodlně zabořen do křesla. Shovívavě sleduje klečícího muže před sebou a mírným hlasem mu domlouvá: „Příteli. Tím, co jsi provedl, jsi naší Firmě hodně uškodil. Když jsem tě přivedl, říkali mi, že jsi neschopný. Já na to, že jinak ale budeš schopný všeho. Tvrdili, že střílíš pánubohu do oken. Já na to, že aspoň míříš vysoko. Měl jsem s tebou trpělivost. Dnes už mohu říct, že jsi opravdu k ničemu. Když ti však včera policajti drželi u hlavy pistoli, ukázalo se, že mě nezradíš. Vše je ti tedy odpuštěno. Vítej doma. Řekni, jak bych ti mohl projevit svou vděčnost.“
Nejen v rodinném podniku se nade vše cení loajalita. Je to vlastnost věru dojemná, dobře se na ni dívá, člověk až slzu zamáčkne. Když ji navíc parťák projeví v situaci, kdy si tím zrovna uškodí, tak je to na metál. Život nás učí, že když se bude investovat i do vztahu, který právě teď nemá perspektivu, tak se často trefí bingo. Může být! Osud věrnost ocení a útrapy jsou nahrazeny i s úroky, docela jako v románu. Trpělivost růže přináší. Vyplatí se dát někomu druhou i třetí šanci. Pocamcaď dobrý!
Jak ale s loajalitou přijde řeč na ekonomii, tak vodsamcaď špatný, moc špatný. Jedná se tu především o každodenní rozhodování, zda pokračovat v načatých ekonomických projektech – třeba v investování. Mělo by to být jednoduché: Zhodnotí se mi, co do toho vložím dnes? Pokud ano, pokračuji. Pokud ne, končím. Basta fidli. My si to však bohužel komplikujeme. Například tím, že jsme k projektu iracionálně loajální.
Čekám takhle patnáct minut ve frontě a vidím, že jsem si bohužel vybral pomalou úřednici. Co udělám? Nejspíše nic, protože kdybych najednou přešel k druhým dveřím, musel bych si začít nadávat za úplně zbytečně spálenou čtvrthodinu. Prostá neochota podstoupit zklamání mě donutí zůstat v pomalé frontě. Místo toho si namluvím, že tahle úřednice bude určitě lepší, poctivější a hezčí než její rychlá kolegyně, a že mě určitě podrbe za ušima za to, že jsem jí zůstal věrný.
Když přijdu na to, že od zítřka budu fotit kachny, a že proto nutně potřebuji zrcadlovku, tak si prostě koupím zrcadlovku. Žádná věda. Když mi ale za týden spadne foťák do rybníka… neběžím do krámu koupit si novou zrcadlovku. Třebaže ji potřebuji stále stejně, kachny jsou pořád krásné, foťák není o nic dražší a mezi námi, podruhé bych jej už určitě nenamočil. Sice mi pořád dává stejný smysl vlastnit zrcadlovku, ale já k současné ceně chybně přičtu i minulé výdaje, a to mě ovlivní.
Odborně se tato chyba v ekonomickém chování nazývá Sunk-cost fallacy, Klam utopených nákladů. Známější je ovšem spíše jako Efekt Concorde. To takhle jednou Tommy s Françoisem zjistili, že vyvíjejí letadlo, které na sebe jak živo nevydělá. Jenže mezitím už do toho projektu nacpali neskutečné prostředky daňových poplatníků. S ohledem na to se rozhodli to dotáhnout do konce. Vždyť co by řekli lidi! Slavný Concorde byl nicméně s každým svým vzletem ve stále větší ztrátě a nakonec jim to i ti voliči řádně spočítali. Měli mít kluci koule a měli to odpískat včas.
Český retailový investor si od poradců rád kupuje předplacený vstupní poplatek na pravidelné investice. Klidně na dvacet let dopředu. Asi ví, co dělá – sleva deset procent, no neber to! Je to dost pitomé, ale kéž by zůstalo jen u toho. Kdyby to investor vzal tak, že si tím zaplatil radu, a že peníze jsou prostě pryč, to by se ještě dalo. Ale obvykle bývá ještě hůř. Když investor po pár letech zjistí, že mu investiční program nevyhovuje, opustí ho? Nikoli. Má přece předplacený poplatek. Takže do špatného řešení sype peníze dál. Rozumně uvažuje, že když už si to zaplatil, tak ty peníze přece nevyhodí oknem! Takové nehospodárné plýtvání si přece nemůže dovolit!
Když se pořád točíme kolem těch létajících nesmyslů (ať žijí kachny!) víte, jaké je typické chování zakladatelů investičního projektu typu letadlo, když jim to začne krachovat? Obejdou se stávající investoři s tím, aby do projektu poslali další peníze. Že byste nevěřili, že se někdo takový najde? Z nových lidí by do toho samozřejmě nešel nikdo. Ale ze starých investorů pošle další sumu většina. Tento efekt je znám pod názvem Kognitivní disonance: čím víc obětí mě něco stálo, tím tomu přiřazuji vyšší hodnotu a tím více zdrojů vyčlením na udržování. Je to jako ve válce. Kvůli padlým kamarádům nepřestanu střílet!
Il padrone vojákovi brzy pokynul, že slyšení je u konce. Pěšák mu mlčky políbil ruku a rychle za sebou zavřel dveře. S velkou úlevou si oddychl. Hned k němu ale přistoupil kápo a začal mu syčet do ucha: „Takže brachu, starej tě podržel, ale dej si majzla! Nebudu to víckrát opakovat. Kmotrovi buď loajální. Buď věrný i své manželce. Kamoše nepodrazíš. Ale jak jde o peníze, buď holka prodejná. Když je něco v investicích na pytel, kašli na to a jdi pryč. Měl jsi s tím přestat, hned jak se ukázalo, že z toho nic nebude. Jednou jsi držel svý prachy v ruce, ale ty peníze si tě proto pamatovat nebudou! Nezamilovaly se do tebe. Zbavil ses jich a ony se už k tobě nevrátí. Cha, jinde je jim líp! Ony to vědí a ty se s tim smiř. Zapomeň a vydělej jiný prachy. Prachy úplně nový. Ke kterým se třeba budeš chovat líp.“
Jak se Vám líbil příspěvek?
K ohodnocení článku klikněte na hvězdy