Když se zamiluje investor

Uslyšet tuto kouzelnou větu někde na baru ve dvě ráno, asi by člověka oběhlo pěkně mrazivé zachvění. Když si však odmyslíme dobrodružné kulisy nájemných zabijáků, přiznejme, že totéž by nám klidně mohl do očí pronést i okravatěný investor na pracovním obědě. Načež bychom se zatetelili blahem. Ano, takový pragmatik, to je panečku výhra! Ať už hledáme investora pro projekt svůj, nebo jsme poradci a prodáváme projekty cizí. Takových investorů dvanáct do tuctu! Vrcholná racionalita, ochota řešit jen čísla a budoucí zisk, cílevědomá ignorance veškerého matoucího šumu na pozadí. Superinvestor neví, co je to nedůvěra k neznámému. Netrpí nechutí k rozhodování. Nemá výmluvy „tak já si to rozmyslím a uvidíme“. Neřeší, jestli se mu chce a zda ho to bude bavit. Nevzpomíná na negativní zážitky z minulosti. Nemá antipatie, osobní libůstky, preference… Prostě ho nezajímá ‚proč‘. Daleko víc ho zajímá ‚kdy‘. Občas i ‚kde‘. Ale vždycky ‚kolik‘. Game over. Marná sláva, to je holt myšlení toho, kdo se živí vražděním neviňátek! Ecce budoucí milionář. Místo srdce nůž, pardon, kalkulačka.

Běžný investiční poradce přesto většinou raději chodí na oběd s normálními lidmi. S takovými, kteří se u nové investiční příležitosti zajímají především o ono ‚proč‘. Jsou to investoři, kteří by nedojedli bez příběhu. Silného a dojemného. „Kdo za tím stojí? Proč to založil? Co tím sleduje? S kým se kamarádí? Kdo kdy kde o tom co řekl, komu tím pomohl a co za to dostal?“ Víte, já se tomu běžnému poradci ani nedivím. Když si chce vydělat na večeři, klient mu přece nový produkt musí zbaštit. Proto poradce neváhá jako překrm naservírovat ksichtíky manažerů projektu, pak jako hlavní chod informaci, že on to má taky, a nakonec jako zákusek rozdat krásné brožurky. Neboť, jak všichni víme, příběh prodává! Pokud se investor do investice zamiluje, nemusí už přemýšlet.

Psychologie umí docela zábavně popsat, jak pod vlivem dojmů zkresleně posuzujeme realitu a jak se jimi necháváme ovlivnit při rozhodování. Má na to celý vagón disciplín, kterým se souhrnně říká Koncepty afektivní heuristiky. Celé je to o tom, že místo, abychom posuzovali „je to výhodné / není to výhodné“, tak si pohráváme s pocitem dobrého a špatného. V praxi často pozoruji, že investoři se mi domnívají, že jednají ve stylu „zvážil jsem veškeré informace o A a B a rozhodl jsem se ve prospěch A“, zatímco ve skutečnosti řekli „líbí se mi A, zatímco B je fuj“. Místo, aby si zjistili všechny možnosti, seřadili je dle užitku a vybrali si tu nejvýhodnější, nechávají se řídit zkušeností, náladou, emocemi, postoji, hodnotami, preferencemi. Lidé třeba chtějí investovat dle svého politického přesvědčení; jeden nesnáší Čínu, druhý zase Amíky, třetí by nikdy neposlal peníze Merkelce. Takže si ke své škodě zbytečně zúží pole působnosti a místo hledání nejlepšího tráví mraky času tím, aby si před sebou obhájili vlastní omezení (Confirmation Bias – potvrzovací zkreslení, vida ho!). Nebo jiný příklad: Jeden investor je povoláním stavař a v tom oboru se přece vyzná, takže nadšeně kupuje dluhopisy developerů. Druhý investor by tyhle ty developery akorát tak věšel na kandelábry – protože on je povoláním stavaři a v tom oboru se přece vyzná. Někdy poradce jen kroutí hlavou, čím vším investor žije a co si přenáší do investování. Co poradce nadělá s faktem, že klienti posuzují investiční projekty docela, jako by to byli lidi! Jak změnit to, že místo zkoumání, jakou má investice návratnost, o ní klienti uvažují, jako kdyby dostali nabídku jít s jejím šéfem na rande? Poradcům nezbývá, než se s tím smířit. Nebo lépe: přizpůsobit se.

Ale ruku na srdce: Já bych si z těchto lidských tendencí nakonec nechtěl dělat bohapustou bžundu. Moje poradenská praxe mě totiž naučila tyto investorské požadavky respektovat. Hned vám řeknu, proč. Ony totiž často paradoxně pomáhají snižovat behaviorální mezeru: díky nim si investor nakonec jaksi škodí méně. Rozhoduje se sice v kontextu svého falešného světa, ve kterém má k dispozici jen zkreslené informace a kde přijímá rozhodnutí, které v jiném světě nemusí dávat žádný smysl. Jenže v tomto světě se umí perfektně pohybovat, takže mu nedělá větší problém a) rychle se rozhodovat a rychle jednat, b) zpracovávat mnoho informací, c) dělat nezvyklé věci, d) poprat se s nejistotou a e) k tomu si ještě i něco zapamatovat. Což dělá mistra. To při investování vždy hrává pozitivní roli – a to tak, že velmi. Myslím to naprosto vážně. Když už nic jiného, tak alespoň není ve stresu a dokáže udělat vtipa.

Navíc je tu fakt, že investování bývá pro většinu investorů (jakož i analytiků) absolutní loterie. Hádání, že tamta firma bude asi zdravá a za pět let nejspíš ještě bude mezi námi, se možná tváří ukrutně sofistikovaně, ale pořád je to jen hádání. Ať už to provádíme dle loňské hospodářské výsledovky nebo podle kritéria, zda zaměstnanci firmy musí nebo nemusí třídit odpadky, či snad podle toho, že se management řídí právem Šaría. Ve výsledku to vyjde celkem nastejno. Že je omezenost investovat dle Šaría? Středověk v 21. století? Berte to tak, že se alespoň díky jejich zásadám vyhnete průšvihům typu Enron. Dlouhodobě se vyplatí mít svůj styl a neuhnout. Buďte ujištěni, že třeba takové investování do ETF je málokdy něco víc než jen myšlenka – myšlenka nízkonákladovosti. Modla, styl, póza, přesvědčení. Ale když je to silné, tak to i stojí za to. Ber to tak, že zisk si nakonec dycinky musíš vyčekat a když budeš s investicí happy, bude se ti čekat líp. O tom to je.

Mám klientky, které se skoro až zamilovaly do Honzy Hájka, Dana Gladiše nebo Michaela Hasenstaba. Já se jich často ani neptám víc. Já jim tyhle kluky posílám. Ptám se, proč bych neměl? Kdo se se mnou bude hádat, že prostá sympatie nakonec nemůže být přiměřenější volbou portfoliomanažera než chytristika nad jeho historickém soupeření s benchmarkem? Nebo si vezměte, že jsou mezi námi lidi, kteří by si například nikdy nekoupili populární coiny Dash – jen proto, že otec zakladatel odstartoval příběh kryptoměny krádeží. Kdo jsem já, abych jim to rozmlouval? Také existují investoři, kteří jedou zásadně jen etické fondy. Přece takovým nebudu cpát výrobce tabáku, zbrojovky a benzinky, že jo. Darmo by si investování spojili s pocitem ošklivosti a studu. Od toho tu nejsem.

Už vím, proč si poradci tak rádi kupují fešná saka a lesklá auta. Vytvářejí příběh úspěšného investování. Přece musí být dostatečnými krasavci na to, aby jejich investorky vydržely s jejich portfolii. Tak to je.