Tento týden rezonuje debata o tom, zda se mají Olympijských her zúčastnit ruští a běloruští sportovci. Ačkoliv se Mezinárodní olympijský výbor tváří, že podporuje Ukrajinu, tak se otevřeně hovoří o tom, že by ruští a běloruští sportovci na Olympiádě v Paříži startovat mohli. A bylo by to dost podobné tomu, jak probíhaly hry poslední. Tedy start pod jakousi neutrální vlajkou, bez ruských vlajek, bez ruské hymny, ale s ruskými sportovci. Ale v praxi hrdě se hlásícími k Rusku. Rusko napadlo Ukrajinu už v roce 2014. Ostrá fáze války, která přišla na konci února loňského roku, znamenala sice zásadní eskalaci, ale nebyl to rozhodně počátek toho, kdy se Ruská federace začala chovat jako agresor. A to nejen vůči Ukrajině. Dva roky po zahájení konfliktu na Ukrajině získali Rusové na Olympiádě v Riu 19 zlatých a celkově 56 medailí. A stali se tak čtvrtou nejúspěšnější zemí těchto her. Na Olympijských hrách v Tokiu, které se odehrávaly v roce 2021, ruští sportovci startovali pod vlajkou ROC (Ruský olympijský výbor) a nikoliv pod vlajkou Ruska. Ale ten důvod, proč nemohli hrdě ukazovat svou vlajku byl ten, že Rusko bylo vyloučeno z mezinárodních sportovních soutěží Světovou antidopingovou agenturou WADA. Tedy šlo primárně o systémový státní doping a nikoliv o válku. Pod vlajkou pobočky Olympijského výboru v Rusku si pak došli Rusové pro 20 zlatých medailí v Tokiu v roce 2021. Ale to se pořád jen bavíme o Olympiádách letních. Když se podíváme na ty zimní, tak je to ještě horší vizitka Olympijského výboru. V roce 2014, tedy ve stejném roce, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, Rusko dokonce Olympiádu pořádalo v Soči. Jednalo se o nejdražší Olympiádu v historii do té doby. Stalo se tak krátce před zahájením vojenských aktivit na Ukrajině a záboru Krymu. Zlí jazykové hovoří, že se tak dělo díky korupci v Olympijském výboru. Tuto Olympiádu Rusové náležitě využili k vlastní propagandě i díky tomu, že byli nejúspěšnějším národem těchto Her. V roce 2018 v Jižní Koreji proběhl start Rusů pod vlajkou Ruského olympijského výboru vůbec poprvé. V roce 2022 v Číně se situace opakovala. Tedy celkem se Rusové účastnili už 3 Olympijských her pod vlajkou Ruského olympijského výboru. A nejen kvůli tomu, že se chovají jako agresor vůči jiným státům, ale především pro to, že ostatním sportovcům vadí to, jak intenzivně se v Rusku dopovalo.
Ale pozor. To není jen o Olympiádách. Mistrovství světa ve fotbale se konalo v Rusku v roce 2018. Což je opravdu jen těžko racionálně pochopitelné. O korupci ve fotbalové asociaci FIFA toho ostatně bylo napsáno a publikováno už mnohé. O toto Mistrovství světa usilovalo rovněž Holandsko. To se nakonec na tento turnaj ani nekvalifikovalo. Ale moc by mě zajímalo, co by holandští televizní diváci říkali na to, že jejich nároďák hraje fotbal v zemi, která v rámci svých vojenských aktivit nedopatřením pomocí raketového systému BUK sestřelila civilní letadlo aerolinky Malajsia Airlines (let MH17) s 298 lidmi na palubě. Z toho bylo totiž 193 Holanďanů. Pozůstalí těchto obětí by si určitě také říkali, ať se nemíchá sport a politika dohromady. Smutné je, že ostatním státům, které měly oběti na palubě tohoto letadla, jako jsou Německo, Belgie, Austrálie nebo Velká Británie, účast na Mistrovství nevadila.
Nemíchat sport a politiku. O to jde především. Bývalý fantastický sportovec Dominik Hašek pravidelně upozorňuje na pokrytectví sportovních organizací vůči Rusku a vyzývá je k ukončení spolupráce s ruskými sportovci. Občas za to sklízí posměch, ale děje se tak zcela neprávem. Jen nám ukazuje, že má aspoň nějakou vnitřní integritu. Sport a politika jsou velmi propojené. Politici se rádi fotí se slavnými sportovci. Sport je jeden ze základních marketingových nástrojů státu na mezinárodní scéně. Pomocí sportovců můžete světu předávat svůj pohled na věc. Demonstrovat sílu a vlastní velkolepost. Děje se tak od nepaměti. Politizace sportu je tedy minimálně od doby Leni Riefenstahlové realitou. Sport se stal důležitou součástí Studené války. A je součást politiky i dnes. Rusové se chtějí účastnit co největšího počtu mezinárodních sportovních soutěží a zejména těch nejvýznamnějších. Je to pro ně důležité z pohledu domácí i zahraniční politiky, protože mohou říkat něco ve stylu: „Vidíte, kdybychom byli tak špatní, tak se ti naši sportovci s těmi americkými, německými nebo českými sportovci nefotí a nesmějí se na sebe na stupních vítězů“. Je to legitimizace režimu. Ukrajince, Poláky nebo Čechy to přesvědčit nemusí, ale v rámci Spojených národů to možná padne na úrodnou půdu někde hodně daleko od Ruska. Třeba v Africe nebo někde jinde, kde nejsou ruské aktivity tak známé. Úplně stejně to funguje obráceně s africkými režimy na nás.
Otázka zní, proč Západ vůbec uvažuje nad tím, že by nějak Rusy na vrcholné soutěže dostal. Má to v zásadě dva důvody. První důvod je ryze sportovní. Sportovci mají svá ega a vítězové nechtějí poslouchat nic o tom, že by nevyhráli, kdyby se Rusové mohli zúčastnit. Tak prosté a pochopitelné to je. Ale vrcholoví sportovci jsou často velcí pokrytci, protože tyto principy zastávají často, jen když se jim to hodí. Použiji příklad z mého oblíbeného plavání. Každá země může vyslat na Olympiádu jen 2 sportovce na každou disciplínu. Bohužel toto pravidlo platí pro Rovníkovou Guineu stejně jako pro USA. A tak si na olympijských hrách zaplaval jistý Eric Moussambani v disciplíně 100 volný způsob s časem o 6 vteřin horším, než měl Hoogenband na dvojnásobné trati na Olympiádě v Sydney. Zatímco takový Scott Tucker se nekvalifikoval ve stejné disciplíně časem, kterým by ve finále stejných olympijských her získal celkově 5. místo. Já říkám, že když se nemá míchat sport a politika dohromady, tak proč nestartují na vrcholných soutěžích skutečně ti nejlepší? Ve světovém poháru v běžeckém lyžování jsou na prvních dvou místech Norové a celkově jich je v top 10 jich hned 6. Ovšem ani tam nechceme, aby nám kazili úspěšné národy čísla. V oficiálním zdůvodnění postoje Mezinárodního olympijského výboru stojí, že by nikdo neměl být diskriminován za to, z jaké země je. To je super, ale já se ptám, co američtí plavci nebo norští lyžaři? Kdyby byli z jakékoliv jiné země, tak by na Olympiádě startovat mohli, protože jsou mnohem lepší než drtivá většina ostatních účastníků. Tento argument je tedy naprosto lichý.
A pak zde máme rovinu pořadatele. Největší hrdinou je ten, kdo sportovní událost pořádá. Ten si vytvoří nejlepší reklamu. Do pořadatelství se investují často obrovské peníze. Jestli nevěříte tomu, že sport je politika, stačí se podívat na to, kolik jednotlivé sportovní události stály. V případě Olympiád se bavíme v posledních letech o desítkách miliard USD, zatímco ještě v devadesátých letech to bylo o řád méně. Pochopitelně drtivá většina z veřejných zdrojů. Úplný úlet pak bylo nedávné fotbalové mistrovství v Kataru, které mělo přijít na 220 mld. USD. Pokud investujete velké peníze do pořadatelství, tak jde ideologie stranou. Chcete mít vaší sportovní událost špičkové kvality po stránce sportovní. A na to, zda je někdo lotr nebo není, se zkrátka nehledí. Když se podíváme na partnery Mezinárodní olympijského výboru, tak vidíme firmy jako Procter & Gamble, Coca Cola, Deloitte, Toyota, Intel, Samsung, Visa, Alibaba nebo Airbnb. A ty jednoznačně zajímá, kde mohou prodat svoje produkty. A Ukrajina to aktuálně zrovna není, takže jsou jim zájmy Ukrajinců v podstatě ukradené. Tyto firmy mají zájem, aby sportovní události byly spektakulární show. Zkrátka skvělá zábava. Chtějí své jméno spojovat s kvalitní zábavou, která lidi baví u televizních obrazovek i na stadionech. V investování se dostávají do popředí v posledních letech ESG principy dlouhodobé udržitelnosti. Stejné principy ve světě vrcholového sportu nejsou přítomné. Řekněme si otevřeně, že sportovní sektor je méně ESG friendly aktuálně než třeba ropné společnosti. I ony adoptovaly podstatně více udržitelných principů než vrcholový sport. S čím je spojen vrcholový sport? Přijímá peníze od lidí, jejichž bohatství je pochybného původu. To se děje dlouhodobě a všude. Roman Abramovič byl špičkou ledovce. Katarský emír Tamim bin Hamad Al Thani, který vlastní klub Paris St. Germain a který pořádal nejdražší sportovní událost v historii, také není zrovna dvakrát ztělesnění ESG principů. Nejslavnější cyklista posledních dekád Lance Armstrong se stal symbolem podvádění. Čína a sport? Rovněž na samostatný článek o pokrytectví. Šéf NHL Gary Bettmen toleruje nejen ruské hokejisty, ale především Alexandra Ovečkina. Muže, který přímo podporoval Vladimira Putina v prezidentských volbách v roce 2018. Stejně jako řada dalších skvělých současných bývalých hokejistů. Proč jim to v NHL prochází? Protože jsou to až příliš dobří sportovci. Kolik z těch sportovních hvězd se od Putina po invazi na Ukrajinu distancovalo? Prakticky nikdo. Většina z nich se omezí na prázdné fráze o tom, že nechtějí míchat sport a politiku dohromady. Přitom pár let zpět přímo podporovali Putina. A nejsou to jen hokejisti. Jsou to také tyčkařka Jelena Isinbajevová nebo krasobruslař Jevgenij Plujščenko. Oni se přímo zapojili do proputinské politické kampaně na podporu režimu, který likviduje své politické konkurenty, rozkrádá ruský státní majetek a napadá sousední státy.
Sportovci se připravují na sportovní akce a nechtějí, aby je ovlivňovala politika. Ale zároveň zapomínají na to, že díky politice mohou sportovat. Kdo staví ta sportovní zařízení? Kdo je provozuje? Kdo poskytuje dotace na provoz sportovních klubů? Pochopitelně veřejný sektor ve většině sportů a zemí. A když teď po sportovcích politici a daňoví poplatníci chtějí, aby zaujali pevný postoj ve věci toho, aby odmítli účast ruských sportovců na mezinárodních akcích, je to v naprostém pořádku. Podporujeme vás v tom, abyste se mohli věnovat tomu, co milujete, tak chceme od vás tak moc, abyste měli respekt a úctu k lidským obětím z řad civilistů, kteří umírají pár set kilometrů od nás? Rozumné firmy a podnikatelé s Ruskem svůj obchodní vztah ukončili nebo ho aspoň zcela minimalizovali. Proč to nemůžete udělat i vy? Protože byste měli pocit, že nejste nejlepší bez účasti ruských sportovců? Ale nejlepší není přeci jen ten, kdo skočí dále nebo doběhne rychleji. Podstatné je i to, jak k takovému výsledku došel. Jestli užíval doping nebo mu sportovní přípravu finančně hradil režim, který rozsévá lidské utrpení, výměnou za jeho legitimizaci. V našich očích si sportovci zaslouží mnohem větší respekt jako ti, kdo vedle národa, jenž podporuje vraždění a utrpení, odmítnou nastoupit. Když Rusové a Bělorusové neuvidí své sportovce na vrcholných akcích, tak jim možná konečně dojde, že jejich režim není tak mírumilovný. Mezinárodní olympijský výbor říká, že OSN nemá aktuálně žádnou sankci vůči Rusku. Ale nedochází mu, že jsou to spojené nádoby. Že všechny ty africké, jihoamerické země a mnoho dalších zemí, které nemají s Ruskem přímou interakci, chtějí vidět od nás, jaký máme postoj. A pokud budou koukat na to, že státy budou posílat své fotbalisty hrát fotbal do země, která zabíjí i jejich vlastní civilní občany, tak to zřejmě nikoho dalšího nepřesvědčí.
Jak moc je sportovní sektor ESG?
