V Brně v Žabovřeskách máme ulici, která se jmenuje Bezejmenná. Vlastně nemáme. To se jde takhle člověk projít se psem, když tu najednou zjistí, že kráčí ulicí, která neexistuje. To jsou mi ale paradoxy.
Začalo to prý před dvěma tisíci lety, kdy Kréťan Epimenidés prohlásil: „Všichni Kréťané jsou lháři.“ Podruhé se svět otřásl v základech, když v Sušici vydali krabičku od zápalek, na které orel drží krabičku od zápalek, kde je vyobrazený orel držící krabičku s obrázkem orla… A potřetí teď tady u nás za rohem. Nemůžete bydlet na Bezejmenné! To nejde, mít nesmyslnou adresu. Jsou na to městské vyhlášky, jsou na to zákony logiky. Ulice Bezejmenná prostě není! Jenže ta ulice pak jméno nemá… a tak je tedy Bezejmenná. Pardon, nemůžeme jí tak říkat, nedává to smysl – takže chuděra nemá jméno a stává se Bezejmennou. Pink tam. Pink zase zpátky. Měšťan i jeho pes se náhle musí na své procházce zastavit a jen kroutit hlavami, jak jsou oba najednou beznadějně zacykleni v existenci. Dejte si bacha. Raději se Brnu vyhněte!
Má se to každopádně dost podobně jako s jistým omylem vnímání, kterému se v odborné literatuře říká Bias blind spot neboli Zkreslení slepé skvrny. Podstata tohoto předsudku spočívá v tom, že trpíme kognitivním zkreslením, kterým ignorujeme existenci kognitivních zkreslení. Je to vlastně docela zábavné: Když se domníváte, že nemáte předsudky, tak tím hned jeden nový předsudek vzniká. Když ho potvrdíte, zase zanikne. Pokud naznáte, že už žádný nemáte, zase vznikne. Člověk se pak skoro zacyklí jak ten orel na sirkách. Nezbývá než si z toho dělat legraci. Třeba takhle – já si brousím zuby na Nobelovu cenu za ekonomii, až prokážu, že investiční poradci popírají, že trpí zkreslením, když si myslí, že netrpí zkreslením popírajícím to, že trpí behaviorálními zkresleními. Snad z toho švédskému králi nevybuchne hlava, až mi bude blahopřát.
Když si odmyslíme vtípky, tak tu jde v podstatě o jediné: kognitivní psychologie nám jasně dokazuje, že „experti“, například naši milí poradci, povětšinou nemívají nijak zvlášť silný mandát komukoli cokoli radit. Byť jsou o tom přesvědčeni. A právě proto, že si o sobě myslí, že jsou nad věcí, právě proto je to tak zlé. Je bohatě dokázáno, že experti trpívají zhola stejnými kognitivními omezeními jako jejich klienti. Tím víc, čím víc to popírají. Tím víc, že experti mají dokonce vyhrazeny své vlastní předsudky: skutečně známe celou paletu různých iluzí znalců. Můžete si vybrat. Třeba Seersucker illusion (Iluze jasnovidců). Nebo staré známé Confirmation bias (Konfirmační zkreslení), zde odborně zesílené. Také máme v menu výborný Observer-expectancy effect (Efekt aktér-pozorovatel), jen si dejte. No a co třeba vtipná Iluze platnosti, zajímavá Iluze pochopení či speciální Iluze dovednosti? Smíchat, povařit a okořenit meta-ignorancí, za kterou jednou dostanu tu Nobelovku, však vy víte. Nepoznáváte náhodou investičního poradce, který byl u vás včera na schůzce? Doufejme, že zrovna vy jste dosud nenarazili na jednoho z mistrů v disciplíně Overconfidence Bias, na sebevědomého šampiona v bohorovném spoléhání se na vlastní intuici.
Zde se možná skrývá odpověď na to, zda roboti někdy převálcují živé poradce. Je to otázka živá, koneckonců jeden článek na toto téma vyšel zde na webu před pár dny. Uvážíme-li, že poradci nutně musí trpět chybami vnímání reality (čím víc, tím víc), co pak s roboty, kterých se toto omezení netýká?
Vezměme si, že jsou tři sorty poradců. První typ poradců se robotů nebojí. Proč také, když takoví poradci fungují jen na úrovni prodeje produktů. Tady mít předsudky není nevýhodou! Naopak – ten nejsebevědomější z nich, ten největší ignorant, ten zde vítězí. Zde roboti skutečně nemají šanci.
Vedle poradců prvního typu stojí skupina druhá; ta vidí své služby jinde, o trochu výše, totiž v oblasti zprostředkování klientských přání. Znáte to: plány, profily, portfolia, předpovědi. Tato poradenská skvadra se robotů obává. Právem, neboť zde je omezenost lidství hendikepem. Členové druhé grupy nejspíše brzy začnou organizovat dělnické bouře s transparenty „stroje nám berou práci!“. Aťsi. Jen ať se vyčerpají marným bojem. Alespoň nám ubude pár sebejistých expertů. Víte, co se říká: Čím víc sebevrahů, tím míň sebevrahů.
Ale ještě tu máme třetí partu poradců. To jsou takoví ti nejmladší bratři z pohádek, na první pohled autsajdři, kteří ale nakonec dostanou půl království k tomu. Takoví vidí smysl své poradenské existence v doprovázení investorů dle zásad aplikované psychologie. Tito bráchové nejen že nechtějí internety zakázat, oni se na automatizované platformy těší! Neboť jim ušetří práci druhé úrovně – investoři si nakoupí portfolia sami, hurá! – a oni se pak mohou o to více soustředit na to, co klienti skutečně ocení. Třeba na práci se strachem a chamtivostí investorů. Nebo na snižování (či kontrolované zvyšování) stresovosti investičního prostředí. Také na správnou míru a způsob informovanosti klientů, to je zásadní. Stejně zásadní jako motivování investora k odkládání spotřeby. A tak dále a tak dále. Zde mohou být předsudky poradce skoro výhodou: v tom smyslu, že z nás dělají lidi, že se z nich můžeme poučit. Můžeme je zkusit překonat. Pak jsme silnější, než bychom byli bez nich. Čím víc automatů, tím víc neautomatů.
Přátelé investoři, nechtějte po svém poradci, aby byl chytřejší či zkušenější než vy. Aby měl plný batoh znalostí a produktů. Není o co stát. Raději si na sestavení portfolia objednejte robota a po svém poradci pak o to hlasitěji požadujte, aby vám byl bráchou, který vám bude při investování krýt záda. Abyste si neškodili. Abyste měli pocit, že investování zvládáte. Abyste nakonec vydělali na tom, v čem jste silní a co vás baví.
Práce je dost. Na mě už čeká král Švédů. Vy ostatní, jdete do toho ve stylu nejmladšího bráchy? Kdo z vás nakonec dostane princeznu?
