Inflace v Česku v srpnu 17,2 %
Jedná se o pokles hodnoty meziroční inflace z červencové hodnoty 17,5 %. Odhadovala se dokonce hodnota okolo 17,7 %. Tedy jedná se do určité míry o pozitivní překvapení. Meziměsíční inflace dosáhla hodnoty 0,4 %. V červenci byl meziměsíční nárůst cenové hladiny o 1,3 %. Jedná se tedy o celkem výrazné zpomalení tempa inflace. To zavdává očekávání, že růst úrokových sazeb v ČR by neměl v tuto chvíli pokračovat. Na druhou stranu pro to, aby v očích veřejnosti ustála Bankovní rada snížení úrokových sazeb, je to zatím málo. Očekávejme tedy prozatím stabilní hodnoty úrokových sazeb v ČR.
Nezmaři z eFinance
Sazby na EUR poskočily podle očekávání na 1,25 %
Ve čtvrtek minulý týden podle očekávání a našeho včasného a opakovaného varování navýšila základní úrokové sazby na 1,25 % z 0,5 %. Evropská centrální banka držela 6 let sazby na nulových hodnotách a tak to rozhodně není kosmetická změna. EURIBOR 3M aktuálně dosahuje hodnoty 1,0 %. Další zvýšení sazeb na EUR se však nepochybně čeká. Vypovídají o tom především tržní hodnoty úrokových swapů na EURIBOR. 2letý až 5letý swap se obchoduje kolem 2,5 %. Tedy rozhodně lze čekat další navyšování sazeb. A to znamená, že rozhodně nelze pohlížet pozitivně na EUR aktiva, která byla extrémně drahá ještě v loňském roce a dnes je vytvářen obrovský tlak na to, aby jejich cena klesala, protože bezriziková úroková míra na EUR marketu roste. To platí samozřejmě i o velkých pražských komerčních nemovitostech, jako jsou kancelářské budovy a retailové plochy obchodované na EUR trhu. Tedy ty nejprémiovější budovy jsou díky pohybu úrokových sazeb na EUR pod silným tlakem na pokles tržní hodnoty.
EUR bude muset nadále navyšovat sazby zejména kvůli vysoké inflaci, která na harmonizované úrovni v Eurozóně kolísá někde kolem 9 %, což je vysoko nad inflační cíle. Zároveň to nemůže úplně přehnat s navyšováním sazeb, protože finanční instituce držící evropské státní bondy by se mohly dostat do docela nepříjemné pozice s ohledem na negativní přecenění jejich aktiv. Ale zdaleka se to netýká jen státních dluhopisů. Vysazování ekonomického dopingu v podobě nulových úrokových sazeb je něco jako snaha odvykat si od pravidelného užívání heroinu. Tedy žádná legrace.
Co znamená ukrajinská ofenzíva
Ukrajinci se podle více zdrojů dostávají do protiofenzívy, když se jim během posledních pár dnů podařilo výrazně posunout bojovou linii na úkor ruských jednotek na Ukrajině zejména v blízkosti Doněcku. Tato ofenzíva obránců má celkem velký význam hned z několika důvodů:
Ukazuje, že západní vojenská, materiální a finanční pomoc Ukrajině není bezvýznamná. Nebýt západní pomoci, tak by Ukrajina byla pravděpodobně už poražena Rusy. Ale moderní technika ze západu má evidentně pozitivní účinek na výsledky.
Ukazuje, že Rusové jsou opravdu překvapeni a že rozhodně situaci nemají pod kontrolou. To reálně oslabuje jejich vyjednávací pozici a to zdaleka nejen s Ukrajinci. Ukrajinci ostatně jednání v tuto chvíli rozhodně naklonění příliš nebudou. Jejich požadavek je jasný. Získat zpátky celou Ukrajinu, vč. Krymu, Doněcku i Luhansku. A nepochybně i náhradu škod, které Rusové způsobili. Kdyby se zítra Rusko vzdalo, tak Ukrajinci budou chtít satisfakci. To už je teď naprosto zřejmé. A ta satisfakce nebude nějaká jednoduchá mírová dohoda. Toto je válka, kde bude totální vítěz a totální poražený. A Ukrajinci si nepochybně nepřipouští, že by tím, kdo prohraje, měli být oni. Jsou povzbuzeni úspěchem, mezinárodně jsou v právu a mají mnoho spojenců. A mají strašlivé škody na životech nejen vojáků ale i civilistů a totálně zničenou zemi. Je evidentní, že Ukrajinci budou chtít nejen porážku Ruska. Budou chtít pád celého současného ruského režimu v čele s Putinem a budou chtít válečné reparace. Vítězství věří, zvláště pokud mají k dispozici prostředky ze západu a pokud dosahují úspěchů. A úspěchem je především to, že stále bojují i více než půl roku po zahájení války.
Může si dovolit Západ hodit Ukrajince přes palubu? My jsme přesvědčeni o tom, že se to stát nemůže. Rusko se ukázalo jako nespolehlivý obchodní partner, kterému nelze věřit. Navíc se ukazuje, že je mnohem slabší, než se politické špičky ze Západu domnívaly. Ruský plyn i ruská ropa, stejně jako jiné ruské nerostné suroviny jsou nahraditelné. Navíc je jasné, že je nebude potřeba nahrazovat na příliš dlouhou dobu.
Jakkoliv je postavení Putina v Rusku velice silné, tak i v ruské státní televizi zaznívají názory, že „Speciální vojenská operace“ se nedaří. Sice propagandou lze vymývat mozky velké části obyvatel, ale rakve s mrtvými vojáky do země proudí. Ostatně toto si zažil Sovětský svaz s Afghánistánem na počátku 80. let, kdy zemřelo rovněž velké množství vojáků na neúspěšné zahraniční vojenské misi. Pro Putina bude čím dál obtížnější interpretovat vývoj války tak, aby mohla být označena za úspěšnou. Obrovské lidské zdroje, finanční zdroje a politický kapitál je vynakládán na neúspěšnou operaci. NATO je jednotnější než kdy dřív, Finsko a Švédsko směřuje do NATO a státy NATO otevřeně vojenským materiálem podporují Ukrajinu. Z Ruského pohledu toto těžko může být interpretováno jako geopolitický úspěch, když si uvědomíme, jaké sankce na něj byly uvaleny. Samozřejmě pořád má část Západu Rusko pod svým vlivem díky plynu. Jenomže to představuje finanční diskomfort pro nás, ale definitivní zastavení ruského plynu znamená totální kolaps ruské ekonomiky.
Všichni ti, kdo jsou potenciální spojenci Ruska, jsou racionální a ví moc dobře, že Rusko je slabé. A že těžko se může postavit do čela jejich aliance jako mocnost, která reprezentuje jejich zájmy. To platí o zemích OPEC. Čína pak na Rusko může logicky nahlížet pouze jako na slabého konkurenta, od kterého může něco výhodně pro sebe získat. A podpora zemí OPEC nebo i Číny bude limitována tím, že si to nikdo se státy NATO nebude chtít rozházet do té míry, aby riskoval mezinárodní izolaci po vzoru Ruska. Tyto země potřebují západní technologie a hlavně západní trhy, kam mohou své výrobky dodávat.
Ukrajinská ofenzíva dává jistou naději, že Ukrajincům poskytnutá vojenská, materiální a finanční podpora ze Západu se nemíjí účinkem. Jinými slovy to, že si zaslouží další podporu. A další podpora znamená rostoucí šanci na vítězství ve válce proti Rusku. Každý další den, kdy Ukrajina přežívá napadením Ruska šanci, že zvítězí, zvyšuje. Tím se zvyšuje i šance na pád politického režimu Vladimira Putina. A do určité míry i šance na to, že Rusko tak, jak ho známe dnes, se rozpadne a samo si neudrží územní celistvost. Nicméně je evidentní, že boje nejsou u konce a že jen tak rychle neskončí. Rusové v tuto chvíli zatím mají celkem dost peněz z plynu. Horší je to s lidskými zdroji, protože se zdráhají přistoupit k mobilizaci. Rusko nicméně v této válce nemůže vyhrát. A to ani v případě, že by šáhlo po použití jaderných zbraní.
Přesto na začátku určitou šanci na vítězství Rusko mělo. Kdyby se podařila kombinace rychlého dobytí Ukrajiny se svržením ukrajinských politických špiček spolu s přesvědčením významné části NATO, že Ukrajině nemá pomáhat, tak operace byla pravděpodobně úspěšná. Nejednotné NATO, které Ukrajinu obětovalo na úkor svého finančního a energetického pohodlí, by Rusku dávalo prostor realizovat se po svém. K tomu Rusko potřebovalo své „krtky“ mezi špičkami západní politiky. Nepochybně sázka byla na Trumpa, Le Penovou a řadu dalších. V české politice pak jednoznačně na Miloše Zemana, Tomia Okamuru, Václava Klause staršího a možná i na Babiše, který s Ruskem dělá intenzivně byznys přes titanovou bělobu. Do toho přidejme ruské krtky v ČEZu a vazby na německý průmysl a rozhodně to nebyl nereálný scénář někdy rok až dva zpět. Dnes už je to ale scénář, který si lze obtížně představit.
Nový král Karel III. se ujal vlády po smrti své matky Alžběty II.
Nový anglický král Karel III., který se ujal funkce po smrti své matky Alžběty II., je českému národu znám především jako Princ Charles. Pojem Prince v tomto směru neznamená tak docela pouze slovo princ, pod kterým si představujeme potomka královského rodu, ale především titul Prince of Wales, jehož byl současný král držitelem již od roku 1969. Tento titul neznamená jen pozici „velšského knížete“, ale jedná se o tradiční funkci následníků britského trůnu. Tedy formálně byl čekatelem na funkci krále Prince Charles velmi dlouhých 52 let. Rodiče současného krále se oba dožili velmi vysokého věku. Matka Alžběta II, která zemřela ve čtvrtek jako nejdéle vládnoucí královna v britských dějinách, měla 96 let. Otec Princ Philip, potomek rodiny Battenberg (v UK Mountbatten), zemřel v roce 2021 dokonce téměř ve 100 letech.
Král Karel, jak se nyní správně česky nazývá, má za sebou dlouhou práci jako člen britské královské rodiny. Jedná se o politicky aktivní osobu už velmi dlouhou dobu. Známá je především jeho charitativní činnost a podpora ekologie, kde patří mezi první významné osobnosti, jež ekologická témata začaly zdvihat a propagovat.
Král Karel si během svého života stal předmětem ostré kritiky zejména v souvislosti s nefunkčním manželstvím s Dianou Spencerovou, kterou celý svět zná jako Lady Di. Ta získala mnohem více sympatií veřejnosti, než věčně nerudný Princ Charles, jehož mediální obraz byl navíc dokreslen tím, že byl prokazatelně nevěrný Dianě se svou současnou manželkou a královnou chotí Camillou. Po tragické smrti Diany se jeho mediální obraz dlouho nezlepšoval. Nepomohla tomu ani do určité míry jeho elitářské projevy, když například svou nevěru na veřejnosti obhajoval slovy, že není první Prince of Wales, který má poměr. Nicméně už jako následník trůnu Princ Charles si vydobyl významný respekt pro to, že dokázal vzorně plnit své diplomatické povinnosti. Karel je pravděpodobně nejvzdělanější král na britském trůně. Zároveň prokazuje obrovskou úctu k britským tradicím. A na rozdíl od svého mladšího bratra Andrewa, nemá žádný škraloup, kterým by zásadně poškozoval pověst britské královské rodiny. Rovněž si získal pověst dobrého hospodáře. Majetek, který získal od rodiny, dokázal zhodnotit svou celoživotní aktivitou. Stejně jako všichni významní muži britské královské rodiny, má i on za sebou službu v armádě. Má za sebou službu u RAF i Royal Navy. Na univerzitu pak chodil do Cambridge, kde studoval historii.
Král Karel III. nastoupil do funkce sice v 73 letech, ale rozhodně nemusí být nevýznamnou postavou. V Downing street je jen o pár dní déle Liz Trussová v čele britské vlády. Ačkoliv ani Trussová není žádný nováček, tak král Karel III. je rozhodně ostřílený harcovník, který se v britské politice bezpochyby velice dobře vyzná a který je na svou funkci nepochybně mnohem lépe připraven než jeho matka, když se ujala funkce. Navíc má nepochybně velmi silnou oporu ve svém synovi Princovi Williamovi, jenž po něm převzal funkci Prince of Wales spojenou s následnictvím trůnu. Ačkoliv britská královská rodina obvykle své politické názory nevyjevuje, tak je zřejmé, že Karel i William jsou do značné míry liberálové. Vláda Karla III. nicméně nemá bezprostřední dopad na vývoj britské ekonomiky, politiky a geopolitické stability v Evropě. Jeho role není exekutivní, ale mnohem více spíše symbolická, reprezentativní a určující politickou kulturu v Británii. Nová premiérka má hodně daleko v míře kontroverznosti do svého předchůdce Borise Johnsona a tak se dá očekávat, že spolu spíše budou vycházet. Ačkoliv to je opravdu otázka. Po dobu posledních 70 let totiž tuto funkci vykonávala jen jedna žena, u které se vystřídalo celkem 14 premiérů a premiérek plus na pár dní Liz Trussová.
Britská královská rodina je nejslavnější královskou rodinou světa a je do značné míry idealizována. Je to ovšem i vládnoucí rod, který je podepsán pod velmi negativními jevy britské imperiální politiky. A to i v Evropě vůči Irsku. Ostatně fanoušci kapely U2 dobře znají význam písně Sunday bloody sunday týkající se masakru Bloody sunday v Derry roku 1972, kdy už Alžběta II. byla panovnicí 20 let. Irové si rozhodně mysleli, že britská královská rodina je odpovědná za politiku Velké Británie vůči Irsku. I proto IRA provedla atentát na Louise Mountbattena, svého času vlivného člena britské královské rodiny a prastrýce současného krále Karla III. a zároveň jeho velkého mentora. Dnešní postavení britské královské rodiny je jiné a méně spojováno s touto historií. Mnohem více budí pozornost jako parta excentrických osobností, které daňové poplatníky stojí nemálo peněz. Ačkoliv muži v britské královské rodině mají za sebou vojenskou službu vlasti, objevují se i výrazné skandály. Tím největším problémem je bezpochyby Princ Andrew, mladší bratr krále. Ten čelí obvinění z korupce i ze sexuální násilí a dokonce i jeho matka ,zesnulá královna, ho odsunula zásadně stranou. Dalším „problémem“ králova snacha Meghan, jenž si vybudovala pověst osoby, která nejenže pere špinavé prádlo rodiny na veřejnosti, ale rovněž vzbudila řadu kontroverzí pokryteckým chováním v podobě kombinace silných ekologických proklamací a lítáním soukromým tryskáčem apd. Naopak téměř bezchybný mediální obraz má následník trůnu William se svou manželkou Kate.
Význam britské královské rodiny na chod ve Velké Británii je obecně však přeceňován. Britská ekonomika navíc hraje čím dál menší roli ve světovém dění. Velká Británie se z bohaté země postupně přeměňuje v chudší v relativním srovnání, ačkoliv Londýn je stále významné světové finanční centrum. Pro peněženku našince je mnohem a mnohem důležitější, co se děje v Německu než to, kdo sedí na britském trůně nebo Downing street 10.
