Velké diskuse okolo sazeb, kdo má pravdu?

Poslední dobou se opět zdramatizovaly diskuse na téma zvyšovat/ponechat/snižovat sazby v české ekonomice. Existuje celkem hlasitá skupina příznivců navyšování úrokových sazeb. Například dosti ostře po radikálním navyšování úrokových sazeb volá Mirek Motejlek. Logika tohoto argumentu je vysoká jádrová inflace, inflační očekávání a implementace inflačních očekávání do mzdové politiky v ČR působících ekonomických subjektů.

My jsme toho názoru, že tak jednoduché to není. Další růst úrokových sazeb by měl za důsledek ještě výraznější pokles hodnoty korunových dluhopisů, další ochlazení likvidity nemovitostního trhu a celkové snížení veškeré hodnoty investičního majetku firem. Velkému množství firem s plovoucí úrokovou sazbou úvěrů by se ještě víc zkomplikoval život z pohledu cashflow spojeného se splácením úvěrů. Řadě firem, které jsou závislé na financování z cizích zdrojů, by se ještě více krátkodobě zkomplikoval fundraising. Další růst úrokových sazeb by bez debaty vyrobil mnoho defaultů. Stačí se podívat na obrovské problémy ve Velké Británii, kde o sazbách, které máme my, ani neuvažují, protože by je takový stav poslal někam do finanční doby kamenné. Na druhou stranu další růst úrokových sazeb by udržel silnou korunu. Tedy je to nějaký boj proti dovezené inflaci. Ale zase…je to třeba brát v potaz na konkrétních příkladech. Pomůže nám to dovézt levnější energie. Jen v omezené míře.

Česká ekonomika má tu výhodu proti některým západním zemím, že je skutečně méně zadlužená. Ovšem taky zde nemáme kvalitní infrastrukturu, nemáme efektivitu práce a máme vysokou míru veřejného a neefektivního přerozdělování zdrojů. Asi není překvapivé, že bohaté státy zvládnou platit větší dluhy než ty chudé. To platí o lidech, o firmách i státech stejně. Na druhou stranu bohatý stát (myšleno přes HDP) může mít reálně mnohem větší finanční problémy než státy přes HDP chudé. V tomto ohledu jsme na tom tedy o něco lépe než naši přátelé z Británie nebo Německa. Ale v případě toho Německa už to je jen velmi omezený pohled, protože chudé Německo rovná se chudá Česká republika chvíli poté.

Naše problémy jen vysoké úrokové sazby samy o sobě neřeší. Musíme se jako stát velmi silně zaměřit na růst produktivity naší práce. Musíme velmi výrazně investovat do vzdělání a infrastruktury. Jedině to nás může vyvést z trendu, do kterého nás dostalo několik posledních vlád, které orientovaly naši zem na vysoké sociální transfery, rozpočtové deficity na vysokých provozních výdajích a extrémního navyšování nákladů ve státní sféře. A to v kombinaci s minimálními investicemi a vytvoření prostoru pro velké investice v soukromé sféře. V případě českých veřejných financí je hrozivý spíše trend posledních let, než stav ve kterém se nacházíme. Asi všichni cítíme, že je rozdíl, když se stát masivně zadluží kvůli výstavbě masivní infrastruktury, která umožňuje další rozvoj. Nebo když intenzívně investuje do své bezpečnosti a stability. Zásadní problém české ekonomiky je, že to je ekonomika s relativně nízkou přidanou hodnotou. Máme relativně nefunkční kapitálový trh. Akciový trh hraje v českém prostředí až ostudnou roli. A dluhopisový trh je plný korporátních dluhopisů bez kvality potřebné pro to, aby se masově rozšířil. Naše cesta z něčeho, co by se v ekonomice dalo označit za pověstnou „blbou náladu“ tedy bude trochu komplikovanější než hra se sazbami. Nízké sazby jsou dopink a vysoké sazby regenerace z tohoto dopingu. Zdravá ekonomika roste ve stabilním prostředí úrokových sazeb, kde peníze nejsou zadarmo, ale také nejsou příliš vzácnou komoditou.

Jedno je jisté. Vysoké úrokové sazby nemohou být v české ekonomice přítomné příliš dlouho. Vedlo by to k hlubší hospodářské recesi nebo minimálně dlouhodobé stagnaci české ekonomiky. Růst nákladů na dluh by znamenal mnoho velice negativních efektů. Nárůst nákladů na obsluhu dluhu domácností, firem i státu. Dále změna sklonu ke spotřebě směrem k přílišné tvorbě úspor. V prostředí vysokých sazeb navíc alokovaných nejméně prospěšně pro další rozvoj ekonomiky mimo kapitálový trh. Čekat snížení úrokových sazeb do konce roku lze maximálně kosmetické. Ale kritici příliš „opatrného“ navýšení úrokových sazeb 7,0 % 2T REPO stejně budou říkat, že i ponechání sazeb je hrubé pochybení v monetární politice. Pravda je taková, že guvernér Michl je kontroverzní osoba. To budí velké emoce. Ale jeho postoj ve věci měnové politiky je významně méně kontroverzní, než je on sám. Je jasné, že dlužníci chtějí sazby nízké, a ti, kdo dluhy nemají, spíše volají po sazbách vyšších. A to i mezi podnikateli, protože věří, že jim to pomůže bojovat s tlakem na navyšování mezd u zaměstnanců. Ale pravda je taková, že růstem úrokových sazeb jsou poškozeni všichni. A to včetně bank, které na první dobrou vydělávají a proti kterým se rovněž aplikuje tzv. windfall tax. Na konci dne přílišný růst úrokových sazeb může vést jen k významně většímu výskytu defaultů v úvěrovém portfoliu. Při nerostoucí produktivitě práce nemůžete vybírat delší dobu vyšší úroky než ty, které si solventní dlužníci mohou dovolit. A jestliže platili 3 % p.a., jejich ekonomická síla stačí např. na 5 % p.a., tak při 7-10 % už nestíhají s dechem. To je jasné každému ekonomovi, který není teoretik.