Detailní analýza blízkovýchodní situace

Írán

Írán je poměrně uzavřená ekonomika, která se v rámci mezinárodního obchodu angažuje relativně málo. Svou roli v tom hrají i sankce, které proti Íránu uvalila řada zemí v čele s USA a Evropskou unií. A tak je nucen Írán primárně obchodovat s jinými zeměmi. Největším exportním trhem pro Írán je Čína, ovšem objem finančního plnění je vlastně velice malý. Ještě v roce 2011 vyvezl Írán zboží do Číny za cca 28 mld. USD, ale v roce 2024 to bylo už jen 4 mld. USD. Naopak dovoz do Íránu silně převažuje nad exportem. Nejvíce zboží dováží Írán ze Spojených arabských emirátů a právě z Číny. Obchoduje rovněž s Tureckem nebo Indií. Ovšem u všech hlavních obchodních partnerů má Írán silně negativní obchodní bilanci. Nicméně to jsou oficiální čísla, které ani zdaleka nemusí reflektovat realitu, protože část íránských energetických surovin se dostává na černý trh. Irán má obrovské zásoby ropy. Jedny z největších. Odhaduje se, že přesahují 200 mld. barelů ropy. To je jen asi o 20 % méně, než má Saúdská Arábie. Ale ropná produkce Íránu je asi na třetině, co má Saúdská Arábie. Hlavní důvod je ten, že na íránský trh nemají přístup globální ropné společnosti, které by se vystavovaly riziku tvrdého postihu ze strany USA nebo EU. A v neposlední řadě je zde limitovaná poptávka po íránské ropě a zemním plynu, když jsou na Írán uvaleny mezinárodní sankce.

Sunni vs Shia v long story short

Evropanovi se rozdíly mezi sunnitskou a šíitskou větší islámu mohou jevit jako malicherné. A v kontextu například rozdílů mezi katolickou a protestantskou verzí křesťanství se náboženské rozdíly jeví skutečně jako malicherné. Ale při hlubším zamyšlení nás to vede k tomu, že sunnité vnímají náboženské lídry v podobě imámů jako služebníky komunity, zatímco pro šíity jsou na vrcholu mocenského žebříčku. Proto je tak zásadní rozdíl mezi Iránem a Saúdskou Arábií. Saúdská Arábie je svým způsobem daleko více sekulární komunita, kde vládnou peníze nad náboženstvím. V Íránu je to přesně naopak. Iránští lídři preferují kontrolu, vliv a moc před penězi. Ajatolláhové v Íránu jsou těmi vůbec nejmocnějšími muži režimu. Zatímco rodina Al- ash- Sheikh v Saúdské Arábii je až druhou nejmocnější rodinou po královské rodině Saúdů, přestože vliv této rodiny ovládající tradiční náboženské pozice a instituce je rovněž značný. Nicméně korunní princ Saúdské Arábie Mohamed bin Salman dost výrazně pracuje na tom, aby snížil vliv této rodiny, jejíž členové jsou potomky Muhammada ibn Abd al-Wahhába, zakladatele islámského směru wahhábismu. Íránci a Saúdové o sobě vzájemně mluví se značným nepřátelstvím. Saúdskoarabský muftí prohlásil Íránce za děti zoroastriánů, čímž dal najevo, že je nepovažuje za muslimy. Naopak íránci tvrdí, že Saúdi jsou jen „vojáci Ameriky“ a že je ostudou, že spravují svatá místa jako Mekka a Medina.

Íránský jaderný program

Samostatnou kapitolou je pak íránský jaderný program. Pravda je ta, že hlavní průšvih se odehrál díky evropským státům. Když v 70. letech vznikla evropská společnost URENCO = URENium Enrichment COmpany, jednalo se o společný projekt Velké Británie, Holandska a Německa. Tato společnost se věnovala obohacování uranu. V přírodě dominantně se vyskytující Uran-238 totiž není použitelný pro jadernou reakci. Pouze 0,7 % uranu se v přírodě nachází ve formě Uranu-235, který je štěpitelný v jaderné reakci. Ovšem získávání Uranu-235 je mimořádně náročné. Pro fungování jaderné elektrárny je potřeba dosáhnout koncentrace alespoň 3-4 % U-235. Pro medicínské účely je nutno dosáhnout koncentrace aspoň 20 %. Pokud se ovšem bavíme o jaderných bombách, tak je nutné dosáhnout koncentrace 90 %. Proto jsou zařízení centrifug na obohacování uranu naprosto zásadní, pokud jde o vojenské účely. A právě zde se vracíme ke společnosti URENCO. Indický vědec Abdul Qadeer Khan získal v roce 1972 práci u jednoho z dodavatelů URENCO. Díky nízké úrovni zabezpečení se dostal k projektové dokumentaci a celé řadě dalších informací, které posléze v roce 1975 přivezl do Pákistánu. Tato technologie byla základem jaderného programu Pákistánu, který pak v roce 1998 udělal úspěšně jaderné testy. Jenomže problém s Khanovou krádeží technologií byl mnohem horší. On technologii prodával do dalších zemí. A právě kromě Íránu to byla i KLDR nebo Libye. Spekuluje se, že mohla technologie skončit i v Malajsii nebo Sýrii. Khanova technologie se stala základem íránského jaderného programu. A ačkoliv dnes již má vlastní know how v této problematice, nikdy by se nedostal tak daleko v jaderném programu, kdyby nedošlo ke krádeži informací z evropského URENCO. Íránské centrifugy na obohacování uranu jsou decentralizované, ale zase jich pro práci s U-235 je potřeba velké množství. Írán zkoušel i druhou cestu k jaderné bombě přes Plutonium-239, ovšem upustil od této strategie. Pravděpodobně hlavně z toho důvodu, že si nemohl hrát na to, že by ho používal pro mírové účely. Plutonium-239 totiž slouží výhradně k vojenským účelům. Zároveň je méně stabilním a činí jaderné zbraně citlivější. Avšak moderní jaderné zbraně pracují právě s Plutoniem-239 kvůli miniaturizaci a lepšímu zbraňovému designu. Hovoří se o tom, že Írán už byl na úrovni obohacení uranu na hodnotách přes 60 %. To je skutečně vážný důvod k obavám, že nebyl od jaderné bomby daleko. Další věc jsou nosiče pro jadernou bombu. Zde Írán může spoléhat na balistické střely. Má k dispozici střely Shahab a Ghadr, které mají dostřel 1300 až 2000 km. To mu celkem bezpečně umožňuje zasáhnout Izrael, který je od jeho hranic vzdálen cca 1000 km. V podstatě může těmito raketami zaútočit na jakýkoliv cíl na Blízkém východě. Nicméně testuje další typy raketových nosičů s delším doletem i vyšší schopností proniknout na území ve vysoké rychlosti. Pro boj s tímto typem raket je nejznámější protiraketový systém Iron Dome bezbranný. Izrael však má pro boj s těmito balistickými raketami technologie David Sling a Arrow-1 a Arrow-2. David Sling se specializuje na středně velké a rychlé rakety, zatímco technologie Arrow jsou pak určeny na nejrychlejší a největší balistické rakety, které je mají zneškodňovat ve vysokých výškách.

Tak jako tak je íránský jaderný program problém pro geopolitickou situaci nejen na Blízkém východě. A rozhodně to není věc, nad kterou lze jen tak máchnout rukou, a říct si něco ve stylu „zase nějaký problém na tom Blízkém východě“. V tuto chvíli se oficiálně všichni tváří, že jaderné zbraně na Blízkém východě nikdo nemá. Nicméně je vysoce pravděpodobné, že jimi disponuje Izrael. Ten zvolil taktiku tzv. jaderné nezřetelnosti. Izrael má s největší pravděpodobností jadernou triádu. Tedy schopnost odpalovat jaderné zbraně skrze balistické rakety (Jericho s doletem až 6000 km), letadla (silně modifikované verze F15 a F16) a skrze ponorky třídy Dolphine II. A vše naznačuje, že jaderné zbraně má Izrael již velmi dlouhou dobu od konce 70. let. A získal je částečně díky technologiím z Francie, USA a svému vlastnímu výzkumu. Zajímavé je, proč Izrael není mezinárodně tolik kritizován za vlastnictví jaderný zbraní. Rozdíl je totiž v nemalé části v tom, že Izrael nikdy nepodepsal tzv. NPT, což je smlouva o nešíření a nerozvoji jaderných zbraní. Jen čtyři státy jí odmítlo podepsat – Indie, Pakistán, Jižní Súdán a Izrael. Později od smlouvy odstoupila Severní Korea. Irán však patří mezi signatáře. Jeho porušování smlouvy však není ojedinělé. Smlouvu porušují i největší jaderné mocnosti, které se zavázaly k tomu, že budou jaderný arzenál postupně likvidovat. Což se v praxi děje jen velmi málo. To se týká samozřejmě USA, Ruska, Číny, Francie nebo Velké Británie.

Určitě velká mezinárodní politika není úplně spravedlivá v otázkách jaderných zbraní. Zatímco v případě Indie, Pakistánu nebo Izraele je vlastnictví jaderných zbraní tolerováno, v případě Severní Koreje a Íránu se na ně nahlíží odlišněji. A neuspěje samozřejmě ani argument, že režimy v těchto zemích jsou agresívnější než jinde. Rusko je jednoznačný agresor opakovaně, a jeho jaderný arzenál je tolerován. Proto lze do určité míry chápat Íránce, kteří západní politiky označují za pokrytce. Stejně tak pokud jde o to, když západní státy argumentují lidskými právy nebo demokracií. Saúdská Arábie jen těžko může být označena za demokracii. V řadě ohledů je méně demokratickou zemí než právě Írán.

Spojené arabské emiráty

Abychom měli situaci v Perském zálivu a na Blízkém východě kompletní, musíme se podívat i na další země. Spojené arabské emiráty jsou rozhodně spojencem Saúdské Arábie a do nějaké míry akceptují její dominantní postavení v sunnitském světě. Ale zároveň mají svojí suverenitu. Nevnímají se jako podřízený stát, ovšem nemají ani ambici být lídrem sunnitského světa. SAE mají rozhodně mezinárodní ambice, ale zároveň jsou hodně otevřené světu. Určitě by se daly označit za stát, který usiluje o to, aby region byl relativně bezpečný a neradikalizovaný. V zájmu SAE je rovněž to, aby s arabským světem vycházel Izrael a ony Abrahamovské dohody. Z toho plyne tvrdé odsouzení organizací, jako jsou Hamás, Hizballáh, muslimské bratrstvo a pochopitelně i ostatní radikálové. Rovněž je trnem v oku pro SAE současný íránský režim. SAE jsou proti jiným sunnitským zemím spíše sekulární a tedy i více otevřené turistům ze západu. Zejména pak emirát Dubaj. Ale velkým zdrojem bohatství tohoto státu je zejména Abu Dhabi. A právě Abu Dhabi investments authority vytvořený z ropného bohatství je jedním z nejvýznamnějších veřejných fondů, který investuje do významných akcií po celém světě.

Kuvajt

Kuvajt je rovněž ekonomicky silný, byť menším státem. Jeho bohatství rovněž pochází z ropy. Navzdory tomu, že se jedná o sunnitskou monarchii, je možná překvapivě demokratickým. Jeho postoj v rámci Blízkého východu je spíše neutrální. Dokáže vycházet s řadou států a v zásadě s nikým není v otevřeném konfliktu. Respektuje Saúdskou Arábii, ale nevymezuje se dramaticky ani vůči jejím odpůrcům, jako je Irán. Stojí proti teroristickým organizacím, jako je ISIS a další radikálové, ale zároveň je schopen tolerovat do jisté míry například Muslimské bratrstvo. Jeho zájem je jednoznačně spíše klid. Kuvajt si pochopitelně prošel značně neveselým období, když na něj zaútočil irácký režim Saddáma Husajna na začátku 90. let. Od té doby je však díky zásahu americké armády pod určitou formou ochrany právě USA. Což z něj dělá v podstatě nedotknutelný stát pro jiné mocnosti. Kromě americké armády je v Kuvajtu přítomen rovněž americký kapitál a americké ropné společnosti velmi úzce spolupracují s Kuwait Petroleum Corporation. A i v případě Kuvajtu platí, že má vlastní státní investiční fond, který investuje po celém světě vč. amerických akcií – Kuwait investments authority. Kuvajt je tak jedním z nejbližších spojenců USA v regionu.

Irák

Nepochybně byl záměr učinit silného spojence USA i z Iráku. Po svržení režimu Saddáma Husajna po dvou válkách, které vedli otcové a syn Bushovi, se ukázala být situace velice komplikovaná. Irák byl pod nadvládou sunnitského Husajna, ačkoliv jeho populace je většinově spíše šíitská. Husajnův režim kromě šíitů utlačoval i Kurdy. Po jeho pádu to znamenalo značný vzestup sunnitů a právě i kurdských ambicí. Značnou část území začal obsazovat Islámský stát ve formě vyhlášení svého chalífátu, jenž měl na iráckém území velkou část. USA se nepodařilo dlouhou dobu vytvořit z Iráku místo, kde by vznikla stabilní demokratická politická síla. Vlastně i dnes, více než 20 let od konce Saddáma Husajna, je Irák do značné míry nefunkčním státem. A je to proto, že je politicky příliš roztříštěn. Je to území, kde má své zájmy Írán. Je to území, které je nárazníkové pásmo pro Saúdskou Arábii, Izrael nebo třeba i SAE. Je to rovněž místo, které tvoří značnou část území Kurdistánu. Tedy zkrátka a dobře místo, které je jedním z největších konfliktních území na celém Blízkém východě. A zároveň to je místo, kde je ropa. A to hodně ropy, protože irácká produkce i zásoby ropy jsou značné. Rovněž Irák má strategickou polohu v rámci Perského zálivu, kde tvoří sice malou ale důležitou část pobřeží. Současná politická garnitura Iráku je relativně smířlivá. V čele státu jako prezident je Abdul Latif Rashidovi, který je Kurd. A premiérem je zase šíita Mohammed Shia’ al-Sudani. U moci je nyní koalice, která se snaží vyvažovat vztahy jak s Iránem, tak s USA. Ale právě už ve vztahu k Saúdské Arábii mají značně negativní postoj. USA udržují v Iráku stále vojenskou přítomnost, byť velice malou. Vládní koalice to v zásadě spíše vítá, ovšem zejména šíité jsou proti tomu a rádi by to ukončili. Ovšem to by pochopitelně mohlo obrátit Irák výrazně na stranu Íránu, který íránští šíité rozhodně respektují jako nadřazenou náboženskou autoritu.

Omán

Omán je pak zemí v rámci Blízkého východu vyloženě neutrální. Napomáhá mu v tom i odlišná forma ibádijského islámu. Během dlouhé vlády sultána Kábuse se Omán profiloval je velice nestranný stát, který se nepletl do žádných konfliktů. Ačkoliv disponuje ropou, tak jeho bohatství je rozhodně menší. Pro řadu mocenských hráčů není Omán zas až tak lákavou kořistí. Ale představuje určitý prvek stability na Blízkém východě. Pochopitelně však tvoří důležitou část pobřeží Perského zálivu. Je poměrně otevřený vůči Západu. Po smrti sultána Kábuse se ujal vlády jeho bratr Hajsám bin Tarik, kterého můžeme označit za weltmana. Jedná se o absolventa Oxfordu, který je velice umírněný. Veřejně vystupuje i jeho syn, korunní princ Theyazin, kterému je teprve 35 let. Ománský režim je relativně mírný a velice stabilní na poměry Blízkého východu.

Jemen

Zato daleko komplikovanější je situace v Jemenu. Zde se střetávají v otevřeném vojenském konfliktu sunnité se zajdíjskou odnoží šíitů. Sunnité, kteří tvoří majoritu populace (asi 2/3) jsou silně podporováni Saúdskou Arábií, zatímco Hutíové, což je organizace šíitských bojovníků jsou přímo podporováni Iránem. Oficiální vláda v Jemenu je sunnitská. Hutíové se jí snaží svrhnout a zároveň aktivně útočí přímo na saúdské území. A to pomocí dronů nebo raket. Útočí také na saúdskoarabské ropné facility, čímž se snaží způsobit Saúdům maximální ekonomickou škodu. Jedná se o jeden z nejostřejších proxy válečných konfliktů na Blízkém východě, který by se dal přirovnat k proxy válce mezi Iránem a Izraelem. Současná nejmocnější strana v Jemenu má za svůj program arabskou jednotu. A v podstatě tak přiznává Saúdům jejich vůdčí arabské postavení. Do určité míry by se dalo říct, že je to režim silně podřízený Saúdské Arábie. A přesně to Hutíové rozdmýchávají. Navíc Jemen je vlastně chudý stát. Má poměrně slabé zásoby ropy a jeho denní produkce je jen cca 0,4 mil barelů. Je významně závislý na zahraniční pomoci. A ta proudí hlavně od Saúdů a také od SAE.

Katar

Důležitým aspektem Blízkého východu je i Katar. Velmi složitá země. Jedná se o zemi s obrovskými zásobami zejména zemního plynu ale i ropy. Je to mimořádně bohatý stát, pokud jde o přepočet na počet obyvatel. Hlavní silou Kataru je právě cash. A Katar je velmi aktivním diplomatickým hráčem Blízkého východu. Udržuje totiž dobré vztahy napříč celou planetou. Umí se domluvit s Američany, Čínou a občas nalezne společnou řeč také s Íránem. Katar ale rád poskytuje útočiště různým odpadlíkům napříč celým blízkým východem. Ať už se jedná o vůdčí postavy organizací jako Muslimské bratrstvo, Hamás, Hizballáh nebo Al-Kajda. Neutralita Kataru se vymstila v roce 2017, kdy si vysloužil 4 roky trvající pozemní, námořní i leteckou blokádu ze strany Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Bahrainu a Egypta. Situace se narovnala až Mistrovstvím světa ve fotbale v roce 2022. Oficiálním důvodem pro blokádu bylo právě přechovávání teroristů na jeho území. Ovšem fakt je, že Saúdská Arábie i SAE mají na Katar spadeno i kvůli jeho diplomatickým stykům s Íránem a také kvůli velice slavné televizní stanici Al Jazeera, jenž je velmi často kritická vůči vládnoucí moci v těchto zemích. Tato televize byla založena v roce 1996 přímo katarskou vládou a nutno podotknout, že si získala značný mezinárodní respekt. Dala by se označit za takovou blízkovýchodní CNN z hlediska kvality a rozsahu produkce. Anglická verze Al Jazeera je celkem globálně respektovaná, ovšem většina odborníků jí chápe jako hlas katarské vlády. Arabská verze Al Jazeera pak dává velký prostor islámským fundamentalistům, který má značný vliv na veřejné mínění v arabských zemích. Katařani jsou opravdu hodně trnem v oku hlavně Saúdům. Je to bohatá sunnitská země, která jim nepřiznává jejich vedoucí postavení. A navíc píše o praktikách MBS a dosti bortí jeho pracně budovaný obraz sympatického chlápka, co chce reformovat saúdskou zkostnatělou ropnou monarchii.

Bahrain

Pokud jde o Bahrain, tak to je stát podřízený saúdskému vlivu. Tomuto státu formálně vládne 75letý Hamád bin Asa Al Khalífa, ale díky vojenským jednotkám Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), a zejména pak armádě Saúdské Arábie, se vládnoucímu režimu podařilo ustát protesty obyvatestva v roce 2011. Vládnoucí rod Khalífů v Bahrajnu se drží u moci zejména díky podpoře saúdské královské rodiny. Výměnou za to Bahrajn prakticky bez jakýchkoliv připomínek přejímá mezinárodní postoje Saúdské Arábie. Bahrajn je i ekonomicky závislý na Saúdské Arábii. Saúdská Arábie totiž těží ropu v ropném poli, které spolu sdílí, a Bahrajnci jen dostávají podíl na zisku od Saúdů skrze Aramco. Navíc moc dobře nehospodaří a Saúdové a SAE je museli zachraňovat z ekonomických problémů.

Jordánsko

Jordánsko je vlastně celkem chudá země, která je velkým spojencem USA v regionu. Představuje zemi, do které proudilo obrovské množství izraelských Palestinců. Je to jakýsi umírněný hlas v arabském světě. Země žije spíše ze služeb v rámci turistického ruchu. Ovšem bojuje s poměrně velkým nárůstem populace právě díky Palestincům. Jordánská královská rodina v čele s králem Abdulláhem II. patří mezi spíše umírněné představitele Blízkého východu a dalo by se říct, že si nedělá příliš zbytečné problémy. Je to také země spíše chudší v rámci regionu. Nestaví se radikálně ani proti Izraeli, ačkoliv ho oficiálně kritizuje za postup v Gaze. Kdyby byla v Izraeli více konsensuální vláda, než jakou má Netanjahu, pravděpodobně s ním měla relativně přátelské vztahy. Válečná sekera mezi Jordánskem a Izraelem je totiž dávno zakopána. Jordánci jsou spíše liberálnějšími muslimy. Svědčí o tom například i postavení jordánské královny Ranie, která se často vyjadřuje i mezinárodní politice. Zejména pokud jde o Izrael a jeho konflikt s Palestinci. Palestinská otázka je určitým vnitropolitickým problémem i Jordánska, protože právě palestinští uprchlíci během desetiletí zásadně změnili demografickou skladbu země. Proto bylo od krále velice strategické, že si vzal za manželku právě Ranii, která je Palestinkou.

Libanon

Libanon je zemí, která je ve velkém rozkladu. Dlouhodobý boj s Izraelem zemi značně vyčerpal. Zásadním problémem pro Libanon je pak Hizballáh, který je jedním z největších soupeřů Izraele. Hizballáh ovládl jih Libanonu, odkud soustavně útočí na izraelské pozice. Ve válce s Izraelem přišel Libanon nejen o část svého území, ale přišel i o vlastní politickou stabilitu. Libanon byl dlouhou dobu mostem mezi islámským světem a Evropou. Zejména v oblasti finančnictví. Libanonské banky dokázaly efektivně islámské zdroje přeměnit na zahraniční investice v západní Evropě nebo USA. Ovšem zhroucení politické stability v této zemi v posledních 10 letech v podstatě vedlo k obrovské ztrátě bohatství v této zemi. Libanon tradičně udržoval velmi dobré vztahy se Saúdy. Ovšem právě šíitská organizace Hizballáh rozpoltila Libanon do politické nestability. Hizballáh se stal oficiální politickou stranou, která dokonce získala část politického vlivu. V Libanonu jistě mnohem dobře postavených Arabů používalo rčení „radši židé než šíiti“. A bezpochyby to tak většina dobře situovaných Libanonců vnímala. Libanonci platí za skvělé obchodníky, kteří mají vynikající vazby do Evropy. Rozpad ekonomického bohatství Libanonu je velkým geopolitickým úspěchem Iránu, který nyní může říkat, že za to může Izrael, Evropa a USA spolu s prodejnými Saudy. Libanonu bude trvat nepochybně velmi dlouhou dobu, než se opět dopracuje k ekonomické stabilitě, kterou míval ještě nedávno. Ale pokud nedojde k poražení Hizballáhu, který je přímo kontrolovaný Iránem, tak k tomu jen tak nedojde.

Egyptský postoj

Ačkoliv není přímou součástí Blízkého východu Egypt, tak by se přesto slušelo ještě uvést kontext k této zemi a její roli. Egypt byl tradičně velice silnou zemí se zájmy na Blízkém východu. Dlouhou dobu to byl hlavní soupeř státu Izrael. Ovšem právě příměří na konci 70. let přineslo značné zklidnění Egypta ve vztahu k Izraeli. Navíc Egypt se rovněž stal prostřednictvím režimu Mubaraka spojencem USA v regionu. Po Arabském jaru, se Egypt stal opět jistým zdrojem nestability pro celý region, ovšem do záležitostí Blízkého východu už zasahuje minimálně. Od té doby, co má plně pod kontrolou Sinajský poloostrov a Suez v zásadě neexistuje mnoho důvodů pro jeho spory se státy na Blízkém východě. Ovšem na jeho území se tradičně rekrutuje řada islámských radikálů vč. Muslimského bratrstva, které pomohlo stvořit hnutí Hamás. Z pohledu Egypta ale platí, že Egypt není ochoten otevřít své hranice směrem k obyvatelům Gazy, protože je na svém území nechce. Platí tedy, že obyvatelé Gazy jsou pod dvěma zámky. Jedním izraelským a druhým egyptským. Egypt moc dobře chápe, že nemůže jít proti USA. A tak vychází i se Saudy. A drží se dál od Íránu ale třeba i Turecka.

Aktuální konflikt

13.června započal otevřený ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Íránem. Konflikt započal cíleným útokem Izraele na jaderná a vojenská zařízení Iránu, stejně jako na konkrétní vojenské velitele a jaderné vědce. Izrael zabil několik velitelů íránské armády, devět jaderných vědců a více než 200 civilistů. Z vojenských zařízení bylo cílem několik zařízení na obohacování uranu, raketová základna a základna Iránských revolučních gard. Írán na útoky reagoval odvetnou operací, která představovala nasazení raketových útoků a dronů. Výsledkem bylo 24 mrtvých. Zásadní bylo ovšem zapojení americké armády 22.června, když Spojené státy zaútočily na iránské jaderné facility pomocí raket Tomahawk odpálených z ponorky a především díky bombardérům B-2 Spirit, které byly nepřetržitě ve vzduchu na 37hodinové misi. O den později Irán zaútočil pomocí raket na americkou vojenskou základnu Al Udajd v Kataru. Ty se podařilo z velké části zneškodnit pomocí protiraketového systému Patriot. O tom, že se jednalo spíše o symbolickou odvetu svědčí to, že Íránci USA předem o útoku informovali. 24. června se všechny tři zúčastněné strany dohodly na příměří.

Závěr

Obecně se dá říct, že Írán představuje skutečnou hrozbu pro ostatní státy na Blízkém východě. A částečně i mimo něj. Po právu jsou z něj státy jako Izrael nebo Saúdská Arábie nervózní. Pokud by se  dopracoval k funkční jaderné zbrani, rovnováha sil na Blízkém východě by se skutečně zásadně mohla vychýlit. Eskalace byla natolik vážná, že američtí a izraelští přední politici dokonce hovořili o vraždě Ali Chameniího. Že by toho byly tyto státy schopné, určitě není žádná utopie. Na začátku roku 2020 Spojené státy zlikvidovali fyzicky Kasima Sulejmáního, který byl jedním z nejvýše postavených mužů v íránském režimu z pozice šéfa speciálních jednotek Al Quds.

Írán v posledním ozbrojeném střetu rozhodně fyzicky mnohem více ztratil než Izrael a Spojené státy. Na jeho straně bylo více než 1000 mrtvých a poškozené zařízení jaderného programu. Zároveň přišel o své jaderné vědce. Nicméně geopoliticky možná více získal než Izrael a USA. Pravda je ta, že jako agresor je v tomto konfliktu vnímán rozhodně Izrael a Spojené státy. Mnoho států vč. Číny, Indie a dalších tento preventivní útok na Írán odsoudilo. Podpora přišla spíše od menšího počtu zemí. Země Blízkého východu vesměs všechny hovoří o nutnosti deeskalovat konflikt. Írán se nyní může tvářit jako země napadená a získávat sympatie v rámci mezinárodního společenství. Izrael i USA mají ve svém čele vlády, které si budují mezinárodní reputaci zbrklých a agresívních politiků.

Současná situace určitě vyhovuje dvěma státům. Jednak je to Čína a druhým je Rusko. Čína může vykreslovat USA jako agresora. Rusko má v Íránu partnera a současná situace rozhodně nenahrává tomu, že by se tyto dva státy od sebe měly vzdalovat. Oběma jistě vyhovuje, že USA musejí vázat významně svou pozornost na Blízkém východě. USA si rovněž na Blízkém východě body nezískávají.

Celá situace na Blízkém východě má nepochybně potenciál zvyšovat systematické riziko na globální úrovni. Režimy, které se spolu pustily do konfrontace, jsou vesměs poměrně slabé. Slabá je pozice Donalda Trumpa v USA, slabá je síla v domácí politice Benjamina Netanjahua. Íránský nejvyšší ajatolláh je zase velice starý a mám rozhodně má důvod se obávat, jak by veřejnost přijala jeho nástupce. Neblahým výsledkem pro USA by mohla být situace, že by velká část zemí upustila od sankcí vůči Íránu. To by znamenalo více peněz z íránské ropy a zemního plynu. Celkově se dá říct, že se oslabuje mezinárodní pozice Donalda Trumpa a USA. Saúdové z nastalé situace rovněž také nemohou být nadšení. Útoky Izraele a USA určitě zpomalily íránský jaderný vývoj, ovšem určitě o to více narostlo odhodlání ho dokončit ze strany Íránu. A dostat se k jaderným zbraním pro Saúdskou Arábii jistě není snadné. Blízký východ a jeho agenda jsou jeden z dalších problémů na hrbu amerického prezident a nepochybně zdrojem nemalého stresu pro americkou vládu. Postoj Evropy také není úplně snadný. Evropa má v živé paměti teroristické útoky Islámského státu. Írán na Evropu neútočí, zatímco ISIS je zodpovědný za nejhorší teror, který Evropa v 21. století viděla.

Události na Blízkém východě nejsou jen o Hormuzském průlivu a ceně ropy, ačkoliv je nepochybné, že ropa hraje významnou roli. Trump nevědomky svou politikou Iránu dost možná pomáhá. Jeho mimořádně problematický přístup k válce na Ukrajině a lví zásluha na destabilizaci NATO, možná přivedou evropské státy k ochotě začít více obchodovat s Íránem. Evropu nejvíce zneklidňuje především spolupráce Íránu s Ruskou federací. Írán oficiálně o Evropě mluví daleko mírněji než o USA. Nepochybně by stál za určitých okolností o normalizaci vztahů s Evropou. Dalo by se říct, že tvrdá americká politika vůči Íránu způsobila, že Írán skončil v úzké spolupráci s Ruskem. Rozpadly se totiž zejména obchodní vztahy s Evropou. Evropa svým tvrdým postojem vůči Íránu vlastně dost oslabovala reformní politickou scénu v této zemi a jen posilovala ultrakonzervativce u moci.

Když se střízlivě zamyslíme nad sankcemi Evropy vůči Íránu, tak by bylo pro Evropu daleko výhodnější s Íránem nějakou formou obchodovat. A třeba přispět k tomu, že dojde k určité liberalizaci íránské politické scény. Ovšem je to mimořádně obtížné, pokud je Írán ve spolupráci s Ruskem na dodávce zbraní, které Rusko využívá na Ukrajině. Tlak Donalda Trumpa na Evropu skrze Írán začíná být vedlejší. Trump v posledních měsících tak zhoršil kvalitu evropsko-amerického spojenectví, že analyticky soudný člověk již nemůže brát NATO vážně. Evropa se dostala do situace, kdy svou bezpečnost musí řešit sama. A přestože nemá nejsilnější armádu na světě, tak má ovšem obrovskou ekonomickou sílu a představuje velký trh pro odbyt zboží. A může uzavírat aliance peněženkou. A možná se blíží situace, kdy Evropa začne realizovat vlastní, na Američanech nezávislou, politiku nejen na Blízkém východě. Je evidentní, že počínání Benjamina Netanjahua a jeho vlády přineslo výrazné snížení podpory pro Izraelskou politiku i mezi jinak s Izraelem sympatizujícími lidmi v Evropě. V Evropě budeme jen těžko hledat racionální důvody pro to, abychom i my realizovali politiku, která vyhovuje primárně Saúdské Arábii. Tedy realizovat geopolitické zájmy země, se kterou máme zcela minimální společné zájmy a která nemá problém uzavírat politické dohody se státy, z nichž máme obavu, jako je Rusko.

Fakt, že se USA rozhodly prostřednictvím Trumpa zcela bezvýhradně podporovat saúdskoarabský režim Mohameda bin Salmána a prakticky převzít jeho politiku, by nás neměl zaslepit při vnímání blízkovýchodní politiky. Prioritou západních států by to totiž nemělo být zničit nebo destabilizovat Írán. To by nepochybně nevedlo k ničemu pozitivnímu. Jak vypadá zaplnění mocenského vakua nám totiž ukázal ISIS. Íránský teokratický režim představuje samozřejmě také obrovský problém, pokud jde o jeho aktivity v podpoře Hizballáhu, a částečně i Hamásu. Zničení íránského režimu ze Západu není pravděpodobně cesta ke stabilizaci této země. Írán je velká země s cca 90 milionovou populací s velkým počtem mladých lidí z pohledu demografického zastoupení. Je dost pravděpodobné, že změna politického režimu bude iniciována přirozeně od populace Íránu. Íránská společnost je relativně vzdělaná a frustrovaná režimem, který jí vládne. A protesty vůči režimu nabírají na síle a může se stát, že režim se brzo rozpadne. Paradoxně západní tlak v podobě sankcí nebo vojenských intervencí vůči Íránu, jak to předvedly USA  a Izrael v nedávné době, jen posilují režim šíitské teokracie.

Politika na Blízkém východě je tak velkým tématem světové politiky a ekonomiky. Systematickým rizikem pro globální trhy. Ale také příležitostí, že pozitivní vývoj na Blízkém východě by představoval mimořádně pozitivní informaci pro kapitálové trhy. Největší nebezpečí ve skutečnosti představuje spojení tří mimořádně složitých politiků – Donalda Trumpa, Benjamina Netanjahua a Mohameda bin Salmána. Tato aliance představuje kolektivně hlas, který není schopen kompromisu a který je hlasem pro další eskalaci konfliktů na Blízkém východě.také