Velmi tragická zpráva se odehrála minulý týden v pátek v Japonsku, kde byl zavražděn významný japonský politik Šinzó Abe. Ten se zapsal do historie Japonska především ve svém druhém premiérském období, které trvalo 8 let. Abemu bylo 67 let, když v pátek zemřel. Ve funkci skončil v roce 2020 kvůli zdravotním problémům, pro které se vzdal úřadu. Abe byl dlouholetým šéfem japonské Jiyū-Minshutō neboli Liberálně demokratické strany, která je drtivou většinu doby po 2. světové válce u moci v Japonsku. Shinzo Abe navazoval svou politickou kariérou na kariéry svých předků. Otec jeho matky byl Nobusuke Kishi, který byl premiérem Japonska 1957 až 1960. Nicméně právě Kishi byl značně kontroverzní postavou pro své angažmá na vládě v loutkovém státě Mandžukuo, jak se nazývalo Japonci okupované území v čínském Mandžusku. Jeho vnuk Shinzo Abe byl synem jeho dcery a stal se nejdéle vládnoucím premiérem v historii Japonska. Abe do veřejného sektoru vstoupil ve svých 28 letech. V soukromém sektoru se tedy příliš neohřál. V 39 letech se stal poslancem. Kromě studia v Japonsku měl za sebou i kratší studium v Kalifornii. Zásadní zlom v jeho kariéře nastal, když se stál šéfem úřadu vlády premiéra Junichiro Koizumiho. Toho nakonec o dva roky později v jeho funkci vystřídal, když už byl o pár měsíců dříve zvolen do čela Liberálně demokratické strany. Premiérem se stal poměrně mladý v 52 letech, ale ve funkci vydržel jen přibližně rok. Zlomila mu v roce 2007 vaz kombinace skandálu souvisejícího s financováním Liberálně demokratické strany a už tehdy existující problémy s ulcerózní kolitidou. Liberálně demokratická strana tehdy dostala v parlamentních volbách nebývale na frak od strany Minshutō. Abe nicméně stále zůstával poslancem za prefekturu Yamaguchi. Abe se vrátil do vrcholné politiky pro Středoevropana trochu nepochopitelně. V Japonsku totiž funguje zvláštní systém rotace v managementu ale částečně i v politice.
Liberálně demokratická strana si ho v roce 2012 znovu vybrala za lídra a tak se do premiérského křesla vrátil. Tentokrát už na 8 dlouhých let. Shinzo Abe se zapsal výrazně svou ekonomickou politikou přezdívanou Abenomika. Japonská ekonomika na tom byla v době nástupu do funkce dost bídně. Dlouhodobá kombinace velmi pomalu rostoucí ekonomiky a deflace ekonomiku hodně trápila. V podstatě by se dalo říct, že to byla nechvalně proslulá ekonomika toho, co dnes považuje většina ekonomů jako něco nehodného následování. A tedy kombinace expanzivní měnové politiky v podobě kvantitativního uvolňování a fiskálních stimulů. Abe nicméně investoval hodně do infrastruktury a snažil se o restrukturalizaci ekonomiky. Jestli se mu to povedlo, je asi příliš brzo hodnotit. Ale určitě se významnou měrou podepsal pod japonské keynesiánské experimenty a expanzivní měnovou politiku. V zahraniční politice pěstoval Abe výborné vztahy především se Spojenými státy. Podporoval jejich záměry v Afghánistánu i Iráku. Zároveň podporoval boj s Islámským státem. Abe má určitě významnou zásluhu na tom, že Japonsko v roce 2021 uspořádalo Olympijské hry v Tokiu a pokoušel se i o určitý restart vztahů s Čínou. Japonsko má tradičně velmi složité vztahy s Čínou a Koreu kvůli krvavé historii. Jen obtížně se dá očekávat, že si tato trojice padne s láskou do vzájemné náruče, ale za Abeho k tomu nebylo zas až tak daleko. Japonci jsou už konce 2. světové války silně geopoliticky orientováni na USA. Jejich vlastní velmocenské ambice byly a jsou stále potlačovány díky významné vojenské přítomnosti USA v Pacifiku. Abe do této dekády trvající politiky trochu nezapadal, když částečně podněcoval k většímu nacionalismu v rámci Japonska. Dokonce usiloval o změnu výuky dějepisu na japonských školách. Proslul v tomto směru i řadou kontroverzních výroků, když například již zmíněný loutkový stát Mandžukuo odmítl označit jako loutkový. Třetí premiérské období bylo spojeno s další politikou Abeho v oblasti řešení sociálních problémů spočívající v nízké porodnosti a stárnutí populace. Abe usiloval o zvýšení porodnosti z 1,4 na 1,8 dítěte na ženu. V roce 2017 Abeho vláda čelila poměrně banálnímu, leč v tu dobu z pohledu PR nepříjemnému, skandálu, když se ukázalo, že prodala nemovitost soukromému provozovateli školek asi za 14 % její hodnoty.
Ačkoliv Abe podporoval summit USA se Severní Koreou, obecně se soudí, že problematické vztahy Japonska a Korejců spíše zhoršil svými výroky komentujícími historické zapojení Japonska v 2. světové válce. To samé platí i o Číně a dalších asijských zemích, které trpěli pod japonským útlakem. Zpochybňování Nankingského masakru, sexuální otroctví v japonskými vojáky okupovaných územích nebo zpochybňování otroctví v Mandžukuu, které ekonomicky řídil jeho děd Nobusuke Kishi, rozhodně nebyly výroky, kterými by u sousedů zabodoval. Ještě méně pochopení pak našel, když navštěvoval jako premiér kontroverzní svatyni Jasukuni, která je zasvěcena padlým vojákům včetně mezinárodně odsouzených válečných zločinců z 2. světové války. Abe svými návštěvami projevoval respekt právě i těmto „japonským hrdinům“, za což sklidil poměrně značný kartáč v mezinárodní politice ze strany Číny, Koreje i Spojených států. Abe v tomto směru rád provokoval a brnkal na primitivní nacionalistické struny v japonské společnosti. Abeho manželka Akie je dcerou magnáta a zakladatele světoznámé společnosti vyrábějící cukrovinky Morinaga. Vedle superkonzervativního Abého působila do značné míry jako zjevení, protože byla jeho pravým opakem v řadě ohledů. Ještě v 90. letech pracovala jako DJ v rozhlasové stanici a proslula řadou značně odlišných názorů v době, kdy byla „paní premiérová“, čímž si vysloužila přezdívku, která by se dala přeložit jako „domácí opoziční strana“.
Minulý týden v pátek, 8. července, byl Shinzo Abe ve městě na Nara v rámci podpory kampaně stranického kolegy Kei Satoa do Sněmovny. Abe byl zastřelen během svého projevu střelbou do svých zad podomácku vyrobenou zbraní 41letým bývalým vojájem, který byl záhy zadržen. Vyšetřovatelům vraždy měl sdělit, že Abeho viní z finančních problémů jeho matky v souvislosti s jejím členstvím v Církvi sjednocení. Tato relativně kontroverzní církev je poměrně výrazně spojená s Abeho rodinou i celou Liberálně demokratickou stranou v Japonsku. V Japonsku nejsou vraždy politiků zas až tak neobvyklé, jak by se nám mohlo zdát. Za posledních 30 let je to již pátá politická vražda. Ovšem minimálně tři z těchto vražd spáchala nechvalně proslulá Yamaguchi-gumi a to na o několik řádů méně významné politiky. Záhy po své smrti obdržel Abe nejvyšší japonské vyznamenání Chryzantémového řádu. Ještě za svého života získal velké množství ocenění v různých zemích, ať už to byly Spojené státy, ale ceněn byl i v sunnitské části Blízkého východu (Saudská Arábie, Bahrajn), Indii, Thajsku, Filipínách nebo Brazílii. V Evropě se dočkal vyznamenání v Holandsku, Španělsku nebo Lucembursku, Řecku nebo Srbsku. Vyznamenal ho i Mezinárodní olympijský výbor.
Vražda Abeho je každopádně pro Japonsko velmi významnou událostí. Těžko v tomto směru ve světe hledat nějaké přirovnání. Japonskou politiku to bezpochyby ovlivní. Jakým směrem, to se ještě uvidí. Za poslední dva roky se v pozici japonského premiéra objevili dva Abeho kolegové z Liberálně demokratické strany Yoshihide Suga a současný premiér Fumio Kishida. Významný vliv si stále udržuje Abeho dlouholetý blízký spolupracovník a osmdesátník Taro Aso, který je v příbuzenském vztahu s císařskou rodinou. Od roku 1958 s velmi krátkou přestávkou v letech 2009 až 2012 vládne Japonsku Liberálně demokratická strana (LDP). Ta nyní kontroluje 260 hlasů z 465členné Sněmovny. Vládní koalice dokonce 292 hlasů. Výrazná protiváha proti LDP v podstatě ani neexistuje z pohledu politické síly. To znamená, že politická situace v Japonsku je především o vnitrostranické politice v LDP. Je jasné, že éra genne končí. Současný premiér Kishida není ve funkci ani rok. Ani on ale není žádný mladík a v podstatě by se dalo říct, že patří do této party z Abeho éry, kterému dělal ministra zahraničí v jeho vládách.
Japonsko z pohledu mezinárodního obchodu pořád zásadně staví na spolupráci s USA. Vývoz do USA v roce 2020 byl 118 mld. USD, což je sice méně než do Číny (141 mld. USD), ale na rozdíl od ní, s USA má Japonskou kladnou obchodní bilanci, protože vývoz převyšuje dovoz. Čínský dovoz je přes 164 mld. USD ve stejném roce. Zásadní odbytiště pro Japonsko bylo i Hong Kong, Jižní Korea, Tchajwan a Singapur. Tedy Japonsko potřebuje pro svou ekonomickou stabilitu otevřenou východní Asii, kde fungují obchodní vztahy. Jenomže to právě není tak jednoduché. Čína, která má vůči Japoncům mnoho křivd, je výrazně na vzestupu proti Japonsku dlouhodobě, Korejci Japoncům příliš nevěří po zkušenostech, s Hong Kongem to jde o desíti k pěti, a tak zůstává pořádně pevná vazba jen s USA. Představa, že by nová generace japonských politiků dokázala úplně vyžehlit spory se svými sousedy, které mají hluboké historické kořeny, je zřejmě velmi nereálná. Generace politiků, jako byli Abe nebo Taso, je příliš svázaná japonským nacionalismem.
Císař Naruhito je jen o pár let mladší, než byl Abé, a v úřadu je teprve od roku 2019. Nicméně on by skutečně mohl být určitou nadějí, protože se od adorace válečných zločinců docela výrazně distancoval. Na druhou stranu ten nemusí mít zas tak zásadní vliv, protože jeho jediná dcera Aiko císařovnou nebude. Následnictví v Japonsku je možné jen v mužské linii, takže následníkem trůnu je císařův bratr Fumihito a jeho teprve patnáctiletý syn Hisahito. Současný císař a jeho bratr jsou vnuci císaře Hirohita, který vládl neuvěřitelných 63 let od roku 1926 až do roku 1989. A taky měl celkem štěstí, že se mu podařilo neskončit mezinárodně klasifikovaný jako válečný zločinec. Obecně se soudilo, že vliv císaře za války byl velmi nízký, ovšem posléze se ukázalo, že to nebyla tak docela úplně pravda. Stigma zapojení císařské rodiny do válečných hrůz je pro Japonsko tedy spíš ku škodě. Proto je otázkou, zda vůbec má japonská monarchie nějakou budoucnost. Nicméně geopoliticky je velmi důležité, že Japonsko je spojenec USA a vyvažuje vliv Číny ve východní Asii. To je zcela zásadní.
Japonsko má v tuto chvíli velmi nízkou nezaměstnanost okolo 2,6 %. Inflaci Japonci drží na cca 2,5 % u spotřebitelských cen a 9,2 % u nákladových cen firem. Nicméně HDP lavíruje někde okolo nulového růstu. Dost přibrzdil nárůst peněžní zásoby, který meziročně stoupá o méně než 4 %. Nicméně Japonsko pořád bojuje s astronomickými dluhy, které má jedny z největších na světě. Na úrovni HDP atakuje veřejný dluh skoro 250 %. K tomu připočtěme obrovské dluhy firem a obyvatelstva a máme z Japonců jednu z nejvíce zadlužených zemí na světě. Astronomické ceny nemovitostí, které se navíc staví velmi málo. Základní úroková sazba japonské ekonomiky je -0,1 %. Výnosy do splatnosti japonských státních bondů jsou prakticky na nule, u krátkých splatností dokonce záporné. Desetiletý státní bond nese 0,23 % p.a., což rozhodně není projev zdravé ekonomiky.
Japonský akciový trh je třetím největším akciovým trhem na světě s kapitalizací cca 5700 mld. USD, ale má cca třetinovou hodnotu, co má druhý největší trh v Číně. Na druhou stranu Japonsko má jen 100 milionů obyvatel. V letošním roce japonské akcie odepsaly asi 21 % hodnoty, což není nic neobvyklého v rámci celosvětového srovnání. Japonský akciový trh ale jako celek nemá prakticky žádný goodwill. Průměrná valuace japonských akcií je 1,08 na Price to book, což svědčí o tom, že Japonci zkrátka nemají příliš velkou důvěru investorů v jejich světlé zítřky. Je to dáno tím, že jsou pro kapitálové trhy „nudní“ tím, že pořád staví na reálné výrobě a ne tolik na informačních technologiích. A hlavně mají blbě valuované velké banky. Nejhodnotnější japonskou firmou stále zůstává automobilka Toyota. Nad 100 mld. USD kapitalizace mají Japonci jen tři firmy. Kromě Toyoty (253 mld. USD) je to už jen Nippon Telegraphe & Telephone (103 mld. USD) a SONY (také 103 mld. USD). Ale nad 1 mld. USD valuace bychom na japonském akciovém trhu našli 637 společností, což svědčí o tom, že japonský kapitálový trh je velice rozvinutý.
Nejhodnotnější japonské firmy na akciovém trhu:

Ještě mnohem významnější, než akciový trh v Japonsku je trh dluhopisový. Jenom Japonsko jako stát má vydané dluhopisy v objemu 9 147 mld. USD. Pro srovnání největší dlužník v Eurozóně, kterým je Itálie, má vydané státní dluhopisy za jen 2 803 mld. USD. USA mají vydané státní dluhopisy za 23 108 mld. USD. Jenomže hodnota amerického akciového trhu je 47 480 mld. USD. Tedy trh s japonskými státními bondy je doslova monstrózní, když si uvědomíme, jaká je na nich bublina při minimálních výnosech do splatnosti. Zvedne-li japonská centrální banka sazby, tak z trhu začnou mizet stovky a stovky miliard USD. A když si uvědomíme, jaká je kapitálová vybavenost japonského finančního trhu…Uff.
Kapitolou samou pro sebe jsou pak japonské banky. Obrovské a neuvěřitelně napákované. Nejvýznamnější Mitsubishi UFJ Financial třeba operuje s pákou skoro 22, tedy dluhem kolem 95 % na aktivech. Zvedejte v této situaci v Japonsku úrokové sazby…To se v podstatě nedá, pokud nechcete dostat do záporného vlastního kapitálu hlavní hráče bankovního trhu. Japonská ekonomika tak představuje obrovský odstrašující případ pro celý svět. Řada japonských firem je sice skvělých. Kvalita technologií a výroby je jistě dobrá. Ale způsob, jakým Japonsko svou ekonomiku financuje, není udržitelný. A je jasné, že ona slavná Abekonomika zkrátka nefunguje. Kvantitativním uvolňováním a fiskálními stimuly se Japonsko možná vyřešilo krátkodobě některé ekonomické neduhy, ale dnes je Japonsko velmi zadlužené, stagnující a přitom plně využívající svůj lidský potenciál v podobě minimální nezaměstnanosti. Navíc Japonci mají obrovské sociální potíže s nízkou porodností a stárnutím populace.
Zřejmě bude muset v Japonsku ještě hodně lidí přijít o hodně peněz, než se kurz obrátí.
Jak se Vám líbil příspěvek?
K ohodnocení článku klikněte na hvězdy